Už chápu, proč jen jsem si nikdy nevydržela psát deník déle než jeden den, a to ten, kdy jsem ho začala psát. Psát deník není tak lehká věc, jak se může zdát. Když nepočítám to, že někoho postupem času začne unavovat samotné psaní a pravidelnost v zaznamenávání, což tak nějak deník potřebuje, tak největší zlo se stane v tom, že si uvědomíte některé věci, které vám vaše paměť konejšivě a spolehlivě připomínat prostě nechce a nebude. Na začátku jsem si myslela, že těhotenství bude mít logicky vzestupnou tendenci. A tím nemyslím zvětšování, to je nevyhnutelné. Myslela jsem to, že těhotenství zkrátka bude zajímavější a zajímavější z hlediska duševního, zážitkového, pozorovacího a tak dále. Bohužel docházím k závěru, že to všechno má spíše krutou a nevyhnutelnou sestupnost. Na fyzické změny jsem si zvykla. No vlastně, když mi posledně otec řekl, že mám solidní prdel, plakala jsem. Nic, jdeme dál. Na to, že nemůžu skoro chodit a cítím se, jako bych rok v kuse jezdila na kole s železným sedlem po kočičích hlavách, jsem si už taky zvykla. S únikem moči jsem, dá se říct, velmi dobrá kamarádka. No a to je všechno. Nic jiného se neděje. Pokaždé, když chci někomu předvést kopnutí Dítěte, Dítě je jako přibité. Takže to už pomaličku všechny přestalo bavit. Už se nikdo nediví, že jsem v tom, protože všichni ti, kdo to chtějí nebo mají vědět, to vědí. Všichni se na mě usmívají, nikdo se mnou nejde do konfliktu ani do debaty, abych náhodou předčasně neporodila. Většina mužské generace se na mě kouká jako na chodící mlékárnu, a i když to není slyšet, z pusy jim tryská: ty máš mlíko na mozku, holčičko. Udivuje mě, kolik chlapů to s potěšením užívá. Až nějaký muž přede mnou nadojí dítě nebo zvíře ze svého vlastního prsu, usměju se na něj a dovolím mu tuhle větu vypustit z úst.

Autorka je herečka, žije a pracuje v Liberci!