Znáte písničku „Padesát dva týdnů zbývá do Vánoc?" Nevím proč, ale často se mi poslední dobou objevuje na mysli. Já si ale zpívám „asi třináct týdnů zbývá do porodu". Tento týden mi jedna kamarádka donesla, zcela jistě jen s dobrým úmyslem, knihu Aby porod nebolel. Vyskočila mi husí kůže od zátylku po zadek a s díky odmítla se té knihy vůbec dotknout. A dostáváme se k dalšímu fenoménu těhotných žen. Nastudovat si vše do nejmenších detailů, abychom se mohli bát i toho, co vůbec nemusí nastat. Copak jsem si načítala život po maturitě? Nebo jak se chovat, až opustím domov? Co s partnerem? Proč bych si měla číst o tom, jak si natírat hemeroidy, až mi vyskočí spolu s očima, až budu rodit? Nebo jak se vyrovnat s nesnesitelnou bolestí, které se vyrovná snad jen přímý kopanec do koulí? Je zvláštní, kolik na světě existuje hezkých knih, které si v těhotenství můžete číst, a přesto si devadesát procent budoucích matek vybírají sadomasochistické příběhy o fiktivní budoucnosti. Takže jsem se rozhodla, že si nic načítat nebudu. Už minule jsem psala o zvířecích pudech, kterých jsme součástí. Srnečky ani prasnice si nic nečtou, já taky nebudu. Jestli máte v přírodě přežít, musíte být silný jedinec. Spoléhám na to. Určitě to tam mám někde uložené. Jak se chovat a jak si poradit s početím potomka. Tak zase nebudu rodit na mechu pod smrkem, takže mám k tomu ještě tu výhodu, že kolem mě budou lékaři. Ještě pořád si neumím představit, že za chvíli tu Dítě bude. Pán, kterého je Dítě napůl, to považuje neustále za legraci a silně pochybuji o tom, že vybírá po nocích na mimi bazarech kočárky. Břicho je obrovské. Začíná mě čím dál víc obtěžovat ohýbání a shýbání se pro cokoli. Stává se ze mě obryně. Břicho už přerostlo prsa, ta budoucí dojná střediska. Zezadu se na sebe nedívám, ale moc si nefandím. Jenom třináct týdnů zbývá…

Autorka je herečka, žije a pracuje v Liberci