Takže. Minule jsem psala, že Dítě má problém. Zjistilo se, že by to nemělo být nic strašného. Můžu se tedy opět vrátit k řešení běžných těhotenských radostí a starostí. Tento týden jsem toho stihla hodně. Hlídala jsem roční dítě svých kamarádů a nestalo se nic ani jemu, ani mně. Tak jsem se potěšila, jak mi to hlídání jde, až jsem dítě nakonec málem zapomněla v kavárně. Ale dobře to dopadlo. Po dobu hlídání jsem se cítila zajímavě, ale byla jsem hodně moc ráda, že jsem dítě zase mohla odevzdat a znepokojuje mě myšlenka, že až se Dítě narodí, už ho nikam neodevzdám. Asi je zbytečné se tím předčasně zatěžovat. Mám totiž na řešení spoustu jiných věcí. Začíná mě čím dál víc obtěžovat jedna záležitost, která se dostává do nesnesitelného stadia. Jak by řekla Taťána Kuchařová, ať se nebojíme mluvit o něčem, co nás trápí a že na to nejsme sami, ale řeknu vám, že když si pčíknu, vykřiknu, zakašlu nebo se náhle zasměju, počůrám se jenom já. Ano, reklama na inkontinenci působí, jakože je to zcela běžná věc, ale není. Je to vopruz a stávat by se to nemělo nikomu! Proč se to musí dít zrovna mně. Když se moje babička smála, křížila si nohy a mě to přišlo legrační. Já teď musím se zkříženýma nohama chodit, jestli se nechci počůrat. Když už jsem se jakžtakž začala smiřovat s celkovým tělesným rozpínáním, přijde tohle. Bojím se, že až si zvyknu chodit se zkříženýma nohama, přijde zase něco horšího.

Autorka je herečka, žije a pracuje v Liberci