Říkala jsem si, jak je psaní formou deníku báječné. Čekala jsem, že přijde něco jako zádrhel, ale nečekala jsem, že to přijde takhle brzo. Jasně, deník funguje tak, že do něj píšete všechno. Takže napíšu, co se děje. Dítě má problém. Pán, kterého je dítě napůl, se mnou šel poprvé na ultrazvuk, aby si začínal zvykat a aby viděl ten náš společný půlkilový zázrak. Mělo to probíhat následovně. Společná návštěva ultrazvuku, zamilované pohledy a obdiv mě samotné nad tím, jaké krásné Dítě mi roste v děloze. Roztomilé poznámky nad tím, jak kope nožičkama a jak si šmudlá ručičkama obličej. Pak odchod v láskyplném objetí a zastavení na obědě, případně v cukrárně a hotovo. Svítilo by sluníčko a všichni by se smáli. Tak asi tušíte, že to takhle nebylo. Jak už jsem psala, s Dítětem něco je. Ještě nevíme co, ale má na srdci cosi, co tam být nemá. Stále pevně doufám, že to bude zlato nebo drahokam a všechno se vrátí k normálu. Každopádně ten odchod z nemocnice vypadal tak, že jsem nezadržitelně plakala a plakala. Ani jsem nevěděla proč, neboť jsem se já, ani pán, kterého je Dítě napůl, nic konkrétního nedozvěděli. Plakala jsem, až jsem vypadala jako deštěm nasáklá houba. Pak jsem toho nechala a teď čekám, až se dozvím, co Dítě má s jeho malinkým srdcem, které toho ještě moc nestihlo. Doufám, že se to na něm nijak nepodepíše a doufám, že to bude v pořádku. Je zvláštní, jak můžete mít strach o něco, s čím jste se ještě ani nesetkali a nevíte, jak to vypadá, natož jak se to bude chovat. Strach mám pořád, ale spíš než strach je to víra v to, že jedinec, který se ve mně vyvíjí, bude dostatečně silný pro vstup na tento svět. Pán, kterého je Dítě napůl, se víc bojí o to, že tam Dítě nemá dostatečně místa a že si nemůže natáhnout nohy, než o to, že by naše napůlenina mohla mít něco se srdíčkem. To se brzy dovíme. Příště.

Autorka je herečka a žije v Liberci