Dítě se poprvé pohnulo a to takovým způsobem, že jsem si stoprocentně jistá, že to nebyly prdy. Potěšilo mě to. Poprvé ke mně projevilo nějakou, i když těžko identifikovatelnou, citelnou známku vlastní přítomnosti. Stalo se to o pauze v práci, takže asi bude mít rádo volno. Možná se mi to jen zdá, ale připadá mi, že schránka, ve které se Dítě nachází, vyrostla asi tak trojnásobně. Za týden. Což mě trochu děsí, protože jestli to takhle bude postupovat, prasknu nebo odletím a bude. Nicméně, vypadám zase o něco tlustší, než jsem vypadala před týdnem. Ale na to, aby mě pouštěli sednout v tramvaji nebo v autobusu, to ještě tedy zdaleka není! Což stále ještě považuji za plus a stále se ještě necítím nemocná. Tedy těhotně nemocná. Věci ze země si ještě dokážu zvednout sama a zavázat boty taky. Ale kéž bych si dokázala představit, kam to všechno spěje. Stručně řečeno, doufám, že co nejdéle zůstanu plně samostatná.

Cítím se zdravě a dobře. Jídlo mi chutná a mohlo by mi chutnat klidně o malinko méně. Včera jsem byla v krámě, protože jsem v lehké depresi z toho, jak výběr doposavad padnoucího oblečení se začíná zužovat. Zkrátka jsem si říkala, že bych si něco koupila. Prodavačka byla velmi milá, vesele mi dávala na výběr z materiálů, které se nepohnou ani o milimetr. Až jsem jí- nakonec musela sdělit, že takhle to asi nepůjde, neboť jsem, jak by řekl pán, kterého je Dítě napůl, v požehnaném stavu. Prodavačka se na mě podívala úplně stejně jako předešlou půlhodinu a řekla jé, no jo. Tak to mě teda dopálilo. Jako kdybych řekla, že mám rakovinu a ona řekla jé, no jo. Otočila jsem se a s lehkým uražením odkráčela z obchodu. Takže jsem si nic nekoupila a cítila se jako jé, no jo obří těhotná velryba. Už mě to přešlo, ale to vyrovnání s fyzickými změnami mi dává zabrat. Utěšuju se tím, že alespoň přichází jaro. Budou se rodit kuřátka a jehňátka'a koťátka a já se mezi nimi snad alespoň na krátké období ztratím.

Autorka je herečka a žije v Liberci