Pozoroval jsem takhle dvě dámy důchodového věku, které nastoupily do linkového autobusu. I když na ně zívlo poloprázdno, přesto se usadily jako americká námořní pěchota – obklíčily spícího mladíka.

Jedna si sedla vedle něho, druhá mu pro změnu vpadla do týla na vyvýšené sedadlo. A ostrým hlasem si začaly vyměňovat bodré drby, které svou hlasitostí znervózněly i Ještěd sjíždějícího řidiče. Zlom přišel, když jedna z tet rozšafně plácla do sedadla před sebou, a nádavkem se naklonila přes opěradlo, aby v mezeře mezi kamarádkou a mladíkem zvučně zahlaholila jakési důležité nic. „Ano? A proč mi to řvete do ucha, madam.“

Mladík se probudil. Slušně, skoro až starosvětsky, ale nekompromisně. A dál už bylo jen rozpačité ticho. Pochopil jsem. Generační svár je chiméra. To, že mladí občas starší provokují a starší zase mladé neberou vážně, by možná vyřešila velmi prostá věc. Stačí jen vzájemný ohled.