Od té chvíle jsem se s Ivanem takto potkával pravidelně. Později jsem na naše „schůzky“ zval i svou dceru. Necelé dvě minuty naslouchání patřily k našemu rannímu rituálu. Postupně jsme si nedovedli představit, že by nás na naší cestě někde mezi pražským Smíchovem a náměstím Míru, nedoprovázel Ivanův hlas.

Oslovil nás oba. Čím? Na rozdíl od řady přepjatých, vyhrocených, intelektuálně možná navenek vytříbených, ale přesto mnohdy prázdných komentářů, mluvil Ivan jinak. Dokázal normálním jazykem, lidsky vyjádřit neextrémní srozumitelný názor na to, co se dělo kolem nás.

Podruhé seděl Ivan vedle mne v autě skutečně. Vezl jsem ho z Vysočiny z předávání novinářských cen. Mluvil překotně, vyprávěl nadšeně, vyzařovala z něj stejná lidskost, normálnost, kterou jsem už dávno znal z reproduktorů. Byla to příjemná cesta.

Potřetí jsem Ivana uviděl, když otevíral dřevěná vrata do svého venkovského domova a zval mě dál. Ukazoval mi zahradu, vysvětloval, proč má slepice nejen za stodolou, ale i před ní. „Bylo nám líto., že jsme na ně neviděli, tak jsou i tady.. ,“ řekl. Pak jsme se dohodli na spolupráci. Jelo se mi domů moc dobře.

Od této doby se s Ivanem, tentokrát už oboustranně, vídáme prakticky denně. Ať už je to přes mail, telefon nebo osobně. Jsem za tato setkávání osudu vděčný. Někdy mě nutí přemýšlet o tom, o čem by mě přemýšlet nenapadlo. Jindy v duchu s Ivanem polemizuji, častěji souhlasím.

Věřím, že podobný pocit budete mít i vy, čtenářky a čtenáři, až se na stránkách této knížky budete setkávat s Ivanem Hoffmanem.

Přečtěte si také:

Žijeme v chladné době, říká přední český komentátor