
Přiznávám, že k psaní jsem až tolik neinklinoval, spíš mě zajímala ediční práce, vytváření různých tiskovin. Později i fotoreportáže. Řadu let jsem se zabýval propagací českého sklářství a spolupracoval jsem s několika redakcemi. Přestože jsem absolvoval žurnalistiku na "Karlovce" v Praze, tak největší školou pak pro mě byla práce ve zpravodajství v Mladé frontě DNES.

Pět roků jsem v jejím dresu zachycoval každodenní dění v Libereckém kraji a především na českolipském okrese. Z žánrů mně nejvíce vyhovuje právě zpravodajství. K němu jsem se vrátil znovu nedávno - do Deníku, po letech činnosti mluvčího Nemocnice s poliklinikou v České Lípě. Přes rok jsem byl editorem a poslední měsíce jsem redaktorem – reportérem pro Českolipsko. Bohužel, tato práce prakticky nekončí, je to "full time job". Což poměrně významně omezuje můj celoživotní zájem – výtvarnou tvorbu. Dokonce už i četbu a genealogická bádání.

Věnuji se především malbě, kolážím, asamblážím. V tomto neutěšeném světě a společnosti mě víc a víc těší, láká a zbavuje stresů hlavně práce, hra a potěšení s barvou. Abstraktně laděnými obrazy chci přinášet klid, mír, uvolněnost a harmonii. Chci uvolňovat od stresu, navozovat pohodu. Často beru do ruky modrou barvu. Podporuje vnímání, je barvou nostalgie a touhy i melancholie. Na svých obrazech hledám ostrovy klidu a pokouším se vytvářet jiné světy. Do řady mých obrazů vstupují zážitky, dojmy a podněty z řeckých ostrovů, ale poslední dobou rovněž motivy z přírody.

Z českých malířů "klasiků" mě podnítili zejména Jiří John, Josef Šíma, Jan Zrzavý, Václav Boštík, Mikuláš Medek nebo Vladimír Komárek, další z našeho kraje. Jeho práce se mi vždy líbily, navíc moje obrázky osobně pochválil, když jsem pro něj jel do Nedvězí u Semil a vezl ho do České Lípy na besedu. Do paměti se mi vryla jeho slova – Každej by chtěl bejt van Gogh, ale ucho aby si za něj uříz někdo jinej. Z cizinců mám inspirativních umělců také dost, z novodobějších například Paul Cézanne, Marc Chagall, Paul Klee, nebo katalánského avantgardního malíře a sochaře Antoni Tápiese, který naznačoval pocit zániku jako procesu uplývajícího času, kdy se nádherné věci, i bytosti, mění v trosky a prach. A to čeká i mě, každého z nás.