Hlavní trenér hokejové reprezentace patří dle tradice k nejkritizovanějším mužům v zemi, asi někde na úrovni ministra zdravotnictví. A co teprve „šéftrenér“. Pešán si navíc tak trochu naběhl svým sebevědomým (tak se dnes říká jemnějším formám arogance) vystupováním a řečmi vzbuzujícími dojem, že jedině on zná správný recept na početné neduhy tuzemského hokeje.

Pešán může stokrát tvrdit, že konec ve čtvrtfinále není propadák, dá se ale chápat, proč je pro fanoušky mnohem snadnější zahrnout kritikou právě jeho, muže stylizujícího se do role chladnokrevného vojevůdce s pečlivě propočítanými tahy, než tomu bylo u jeho předchůdce Miloše Říhy. Ten byl pro Pešána možná zástupcem trenérské školy dávno vyšlé z módy, jenže svými tryskajícími emocemi a chlapskou upřímností dokázal strhnout fanoušky na svou stranu.

A nejen fanoušky, ale zřejmě i samotné hráče.

Pološílený docent v akci

To se současnému „šéftrenérovi“ v Rize nepovedlo. Jistě, mužstvo se navenek tvářilo jako jedna velká spokojená parta, která pevně věří trenérově koncepci, ovšem málo platné, na ledě to tak nevypadalo. Koncepce? Jasný plán? Kdepak. Pešán místo toho začal připomínat pološíleného docenta, kterému někdo půjčil na hraní hokejovou laboratoř.

Zkoušel, testoval, obměňoval. Hledal „týmovou tvář“, jak se opakovaně vyjádřil (ať už to znamená cokoli). Krátkodobý turnaj s nabitým programem je přitom velmi nevhodným prostředím pro experimenty.

V základní části extraligy lze klidně i několik měsíců chmuřit čelo, bádat nad taktickými variantami a k sestavování útočných formací přistupovat jako k obzvlášť složitému puzzle, na MS se ale nestačíte ani rozkoukat a jedete domů.

Bez medaile.

Vlivná mocenská pozice

Pešán tak teď vypadá jako počtář, který se přepočítal. Mistrovství světa skončilo neúspěchem, pod kterým je podepsaný víc než kdokoli jiný. Žádné řeči na tom nic nezmění.

Bez ohledu na davovou hysterii, která po čtvrtfinálovém zklamání ovládla většinu tuzemských fanoušků, je teď Pešánova dvojjediná mocenská pozice nehezky pošramocena. Coby svazový „šéftrenér“ chce vytáhnout český hokej za límec z letité stagnace, jenže coby reprezentační trenér nepředvedl oproti svým předchůdcům sebemenší posun k lepšímu. Zjevně je sám nedílnou součástí problému, který má řešit.

Dává smysl, aby po zpackaném MS dál zastával obě vlivné funkce? Odpověď se nabízí až bolestně jasně.