Kolegyni Romaně Proškové se v jejích 42 letech narodil 2. září v jablonecké porodnici syn Ondřej. Nejen o mateřství povídala v rozhovoru.

Tvůj syn Ondra je takovým velkým splněným přáním. Jaký je tvůj příběh ve zkratce?

Vzhledem k životním průšvihům, které mě potkaly, jsem si dítě nechtěla dovolit. Konkrétně se jedná o to, že jsem 15 let splácela dluhy za exmanžela, které jsem ovšem nenasekala. On je ale „bezdomovec" s bydlištěm na radnici a se zapřeným majetkem, takže jsem jeho podvody musela zaplatit já. Jednalo se asi o milion a půl a zdaleka nejsem jediná, koho okradl. Věřím ale, že se mu vše vrátí a možná už vrátilo, nic o něm nevím.

Nejsem typ člověka, který by natahoval ruku a vycucával sociální systém a blízké. Když na to nemám, finančně, duševně, morálně, tak si dítě nepořizuji! Za blbost se zkrátka platí! Neměla jsem si takového idiota brát!

Navíc jsem po náročném rozvodu neměla zrovna štěstí na partnery… Byla jsem smířená s tím, že zůstanu sama se svými adoptovanými psy. V poslední době jsem přemýšlela i o pěstounské péči, na níž člověk nepotřebuje být v páru.

Co bys vzkázala matkám, které se snu mít miminko později vzdaly, ať už z jakéhokoliv důvodu.

Zázraky se dějí! Jsem jasný důkaz…

Romana Prošková
Pro Liberecký deník psala dva roky. Před tím působila v regionální televizi Genus, na Nově i na Primě. Nyní si užívá mateřské dovolené se synem Ondrou. Miluje sport, lezení na skály, jízdu na kole a své dva psy, z nichž jednoho zachránila před utracením.

Rozhodla ses mít miminko později, jaké jsou výhody?

Jsem srovnaná sama se sebou. Vím, kdo jsem. Dítěti mohu poskytnout lásku, péči i kvalitní zázemí. Nemám pocit, že mi něco utíká, že musím něco dohánět. Narážím na matky, které porodí neplánovaně v mladém věku a za nějaký čas vymetají hospody, střídají partnery, dětem vodí nové a nové tatínky, hledají samy sebe apod. Všechny přešlapy mám jakožto stará koza za sebou, doufám.

Vím, že když budu chtít něco podnikat ještě na mateřské dovolené, můžu to dělat i s malým Ondrou, například sport, cestování, práce. Vše se dá skloubit, když si člověk umí zorganizovat čas, což umím, myslím. Nehodlám malého odkládat, abych si dopřávala své koníčky. Vzájemně se potřebujeme!

A nevýhody?

Zatím je nevidím. Fyzicky i psychicky jsem v pohodě. Má kondice je na tom lépe než před dvaceti lety. Okolí to ale možná bude vnímat jinak. Možná si bude ukazovat na malého s tím, že je to chudák, protože má tak starou matku. Možná se za mě bude syn jednou stydět… Namlouvám si ale, že mu vše budu dokázat vysvětlit. Doufám, že bude individualista po mamince a reakce okolí bude brát s přehledem, půjde si za svým. Nenechá se ovlivnit předsudky a hloupými řečmi.

Jak zvládáš dny s novorozencem?

Dokud byl v mých útrobách, nedokázala jsem si společné soužití představit. Žila jsem v jakýchsi představách. Pochopitelně je to životní zvrat, ale krásný, byť chvílemi usínám za chůze. Spánek, to je to jediné, co mi momentálně chybí. Jsem totiž spáč a dříve jsem dokázala spát i 12 hodin. Nyní mám život rozkouskovaný po třech hodinách, ale zvykám si. Malému bude měsíc a najíždíme režim. Je zlatý a téměř vůbec nepláče. Jeho pohodu bezesporu navozuje i nošení v šátku a bezmezná láska, která ho obklopuje.

Jak se díváš na problematiku očkování?

S očkováním nemám problém. Odpůrce očkování příliš nechápu. K lékařům mám důvěru a katastrofické scénáře, které kolují po internetu, považuji za přehnané. Ano, někdy nastane malér, ale ta pravděpodobnost je minimální. Daleko větší problémy vidím v neproočkovanosti.

Jsi spíš taková ta moderní matka nebo alternativnější?

Myslím, že jediné, čím mohu okolí překvapit, je nošení Ondry v šátku. Ještě to není zcela běžné. I to ale praktikuji s rozumem. Není v něm celý den. Už teď ovšem vím, že je to výborná prevence proti tolik diskutovaným kolikám, o napojení dítěte s matkou nebo otcem nemluvě. Kontakt považuji za hrozně důležitý. Dítě se cítí v bezpečí, umocňuje se vztah. Je to na dlouhé povídání.

Měla jsi i holčičí alternativu jména? Proč jsi zvolila jméno Ondřej?

Byla jsem přesvědčená, že budu mít holčičku. Měla to být Anička po babičce. Příroda tomu chtěla jinak. Jméno Ondřej (význam statečný a spravedlivý) se v rodině objevilo prvně. Chtěla jsem české jméno. Neuznávám současné zkomoleniny cizokrajné jméno k typicky českému příjmení. Zní mi to směšně. Před více jak dvaceti lety, když jsem nastoupila do své první práce jako učitelka do MŠ, měla jsem ve třídě i Ondru. Strašně mi přirostl k srdci a tehdy jsem prohlásila: „Pokud jednou budu mít syna, bude to Ondřej."

Představuješ si, čím bude tvůj syn až vyroste?

S chutí říkám, že to bude sportovec intelektuál. Ať je, čím bude chtít, jen ať je zdravý a čestný! Když vidím kolem sebe tolik neštěstí, co se nejrůznějších zdravotních postižení týká, tak je mi úzko. Dříve jsem toto tolik nevnímala a slova o zdraví mi přišla jako klišé…

Vrátíš se k novinařině, až půjde Ondra do školky?

Těžko říct. Momentálně jsem v šestinedělí a jediné, co má pro mě smysl, je syn. Dívám se na něj a brečím dojetím. Práce? Bývala pro mě tím hlavním, ale teď jsem ráda, že vím, jak se jmenuji. Mozek nefunguje, IQ kleslo minimálně o 30 bodů.