Předchozí
1 z 5
Další

Brzy to bude dvacet let, kdy jsem napsal jako redaktor svůj první článek pro městské noviny. Postupně jsem si vyzkoušel i práci v soukromém týdeníku nebo práci sporťáka, ale nakonec jsem se vrátil ke zpravodajství. Tomu se v dresu Deníku věnuji déle než osm let.

Alexandr Vanžura.

Jedna z věcí, na kterou si člověk musí při novinařině zvyknout, je jeho vlastní hlas. Slyšíme se, když mluvíme, jenže to není věrná podoba hlasu. Tu člověk slyší jen na záznamech. A málokdo má tak často možnost slyšet svůj skutečný hlas jako novináři. Ze začátku je to nepříjemné, člověk si říká: vždyť to ani nejsem já. Postupem času si na svůj hlas zvykne a nakonec jej začne mít rád.

Alexandr Vanžura.

Kolem nás je spousta zajímavých míst, velká část z nich je ale veřejnosti nepřístupných. Třeba křešické loděnice, o kterých ví snad každý Děčíňák. Kromě zaměstnanců se do nich ale lidé většinou nepodívají. Díky své práci jsem mohl sledovat třeba vznik obřího téměř stometrového tankeru a jeho spouštění na vodu.

Alexandr Vanžura.

Jsou věci, na které se nezapomíná. V naší práci to jsou nejčastěji věci něčím mimořádné, třeba povodně čas od času sužující Děčínsko. Nebo události, kvůli kterým se na Šluknovsko upřela pozornost prakticky celé republiky. Po rozsáhlých protestech se v regionu střídali nejrůznější ministři možná rychleji než figurky na orloji. Být přímo u takových událostí je věc ničím nenahraditelná a našim úkolem je co nejvěrněji takové dění zprostředkovat vám, našim čtenářům.

Alexandr Vanžura.

Novinařina má ale i mnohem příjemnější stránky, než pochodování městy za dozoru těžkooděnců. Člověk při ní totiž potká spoustu zajímavých lidí. Od herců a muzikantů, které můžeme denně vídat a slýchat v televizi nebo radiu, až po lidi širší veřejnosti neznámé, ale přesto neméně zajímavé. Třeba učitele, který se snaží modernizovat výuku IT v celé republice, nebo velitele hasičů, který je 24 hodin denně připraven vyrazit na pomoc.

Alexandr Vanžura.