Jakou roli hraje toto město ve filmu?
Jablonec je ve filmu místem, odkud všichni hlavní hrdinové pocházejí, odkud se rozhodli odejít a kde se také společně všichni setkají, takže ta role Jablonce je spíše významová, děj filmu se zde ve finále odehrává opravdu jen částečně. Natáčelo se na Mírovém náměstí před radnicí, dále na Výstavišti v Klubu Na Rampě, na Dobré Vodě a v Kokoníně.

Scénář je inspirován skutečnými zpověďmi vašich známých – nebojíte se, že některé z nich „naštvete“, až se ve filmu poznají? Konzultovala jste s nimi vaše postavy?
Mí přátelé o záměru začlenit jejich výpovědi do scénáře samozřejmě věděli, bez jejich souhlasu bych si ani nedovolila to v takové míře použít.

Jak dlouho jste hledala hlavní představitele svého filmu? Měla jste o nich od začátku jasno?
Dopředu jsem o nikom jasnou představu neměla, snad s výjimkou Pavlíny Štorkové (představitelka Lindy), jinak šlo o postupné hledání. Potřebovala jsem herce, kteří by se svým vyjadřováním nějak přiblížili lidem, kteří byli inspirací pro scénář. Téměř všechny herce jsem předtím znala – buď z divadla, nebo se již objevili v mých školních filmech.

Film je o „bilancujících třicátnících“, není přece jen trochu brzy bilancovat ve třiceti? Může mít podle vás už člověk nad životem nadhled?
Myslím, že nad svými minulými činy nadhled získat můžete, ovšem otázkou zůstává, zda z toho vyvodíte nějaké zásadní závěry, které by vám lépe pomohly fungovat ve vaší současné situaci. „Bilance ve třiceti“ byla myšlena spíše s nadsázkou, jde o to, aby až přijde ta „skutečná“ doba pro hodnocení vlastního života, bylo co bilancovat.

Původně jste připravovala „Zoufalce“ jako studentský film. V jaké fázi se rozhodlo o jeho uvedení do kin?
Film původně vznikal pouze jako můj absolventský projekt na FAMU. Měla jsem však námět, u kterého jsem zjistila, že středometrážní délka by nebyla dostatečná. Napsala jsem tedy první verzi scénáře, kterou jsem dala přečíst producentům z Negativu, jelikož již dříve na základě mých předchozích prací projevili zájem o případnou realizaci celovečerního filmu. Zásadní bylo, že jsme dostali podporu od státního fondu a že do projektu koprodukčně vstoupila Česká televize. I přesto jsme věděli, že náš projekt bude nízkorozpočtový a většina z nás – kamera, produkce, režie – jím bude školu absolvovat.

Natáčela jste pod pedagogickým vedením Věry Chytilové. Proč jste si vybrala zrovna ji?
Ve druhém ročníku, kdy jsme si jako studenti volili pedagogické dílny, jsem tvorbu Věry Chytilové velmi obdivovala a samozřejmě jsem měla zájem ji poznat. Její vnímání filmu mi bylo totiž velmi blízké.

V médiích už o vás psali jako o „nové Věře Chytilové“. Je to jistě velká pocta a zároveň i závazek. Jak to vnímáte a v čem vidíte styčné body vaší a její tvorby?
To je velmi těžké srovnávat. Nejsem v tomto ohledu moc objektivní. Myslím, že člověk se během své tvůrčí práce neustále vyvíjí, neustále musí být nespokojen a pochybovat, aby se mohl neustále přemísťovat někam dál (i když je pravda, že ona dálka může být dosti relativní), přibližovat se své vlastní ideální představě o filmu. Zároveň je v určitých obdobích ovlivňován určitými díly a určitými, nejen filmovými, tvůrci. Do jaké míry jsem ovlivněna Věrou Chytilovou nedovedu říct, jelikož každý se snaží nalézt si tu svou vlastní cestu za „filmovým ideálem“. Jisté je, že si na ní cením, vedle jejího spontánního přístupu k filmu, zejména to, že jsem si uvědomila, jak je důležité přemýšlet nad tématem scénáře filmu a být schopen si jej přesně definovat.