Baletní Libereckou Thálii čtenáři udělili tanečníkovi Jaroslavu Kolářovi. V rozhovoru člen baletního souboru Divadla F. X. Šaldy povídal o svých začátcích, hlavních rolích, nervozitě, předpremiérovém rituálu a prozradil i velkou osobní novinku.

Setkal jste se s negativními ohlasy na to, že tancujete v baletním souboru?

Já se tím vlastně ani moc nechlubím. Lidem, kteří se nepohybují v taneční sféře, se nesvěřuji skoro vůbec. Reagují špatně na slovo balet. Když se řekne tanečník, tak to se jim líbí víc. Za baletem si představí homosexuály v elasťácích…

Chápu, předsudky, tomu se nevyhnete…

I strejda měl takový názor. Jako malý jsem měl vlasy do culíku a on přišel a ustřihl mi je.

Ale zbytek rodiny vás podporuje, ne? Chodí se dívat na představení.

No, ani ne. Sestra bydlí v zahraničí a třeba mamce jsem to zakázal, protože jsem se bál, že to zkazím. Hrozně by mě to znervózňovalo, že tam je. Čím jsem starší, tak zjišťuju, že je to špatně a je mi to líto. Ale zároveň vím, že kdyby tam byla, tak to zkazím.

Takže jste hodně nervózní před představeními?

Jsem. V den premiéry musím mít celý den volno. Chci být sám. Uzavřený do sebe. Mám takový svůj rituál. Jdu do města, dám si kafe. Taky si dopřeju dlouhou sprchu. Každý umělec má zaběhnutý rituál. Moc na mě lidé nemohou mluvit, protože jsem nervózní, ale pak když vlezu na scénu, tak je to dobrý…

Jak vypadá váš klasický den?

Každý si myslí, že máme volno a večer si přijdeme zahopsat. Ne, máme šestidenní pracovní dobu. Ráno máme trénink. Pak se zkouší, do jedné nebo druhé hodiny, podle toho, jestli večer hrajeme nebo ne. Měsíčně míváme kolem deseti představení, ale počet se každý měsíc mění.

Jak trávíte volný čas, pokud tedy nějaký vůbec máte?

Volný čas mám, i když se zkouší nové představení. Ale stejně jsem často duchem v divadle. Otravuju s tím i přítelkyni. Rád chodím na procházky a výlety. Zajdu s klukama i na pivo, což je potřeba. Vyřádit se a vyvztekat.

Taky máte teď jednu velkou osobní novinku.

Ano, to je hodně čerstvá novinka. S přítelkyní čekáme miminko. Dozvěděl jsem se to během zkoušení Gazdiny roby. Myšlenky mi lítají od nové hry k miminku. Jsem hrozně šťastný a je to krásný pocit.

Jak jste začal s tancem?

K tanci jsem se dostal už v raném věku v Domě dětí a mládeže v Karlíně v Praze. Bylo to něco na způsob lidušky. Máma chodila do práce a potřebovala mě někam šoupnout aspoň na dvě, tři hodiny. Nejdříve jsem si vybral karate, ale bylo tam plno, tak jsme šli domů. O patro níž byly baletní sály a náhodou se otevřely dveře a vyšel pán Petr Šmíd. Chytil mě za tričko. „Pojď, tady je krásně." A od té doby vlastně tancuju. Nejdříve jsem byl jediný kluk, pak ještě tři přibyli. V té době mi bylo asi devět let.

Potom jste se dostal na Konzervatoř Jaroslava Ježka?

Dostali jsme se tam tři z karlínského tanečního kurzu. Vzali mě na obor Scénický tanec.

Věnujete se v Divadle F. X. Šaldy scénickému tanci?

Ano. Teď se dá aktuálně říci, že s šéfkou baletu Alenou Peškovou děláme pohybové divadlo. Je to spíše pohybový scénický tanec. Moderna, neoklasika, swing… Když se totiž řekne balet, tak je to to nejtěžší, co v tancování může být. Ten vrchol. My jsme v Liberci malý soubor, takže se čistému baletu tolik nevěnujeme.

Sledujete libereckou kulturu?

Jsem tu už 10 let a dříve jsem ji hodně sledoval. Bavila mě jedna undergroundová partička. Dělali nezávislé akce. Jsou to neznámí lidé, kteří nemusí mít plakáty a hrají po hospodách. Bavili mě. Ale teď je víc a víc práce. A hlavně se teď chci soustředit na rodinu.

Jednou z vašich největších rolí byl Jiří Raška v inscenaci Ota-Pavel-Raška. U zkoušení muselo být vtipné nacvičit ty lyžařské pózy a taky jste docela fyzicky zamakal.

No, já ji spíš považuji za nejtěžší. Pro mě to bylo takové herecké trápení. Musel jsem projet od dětství až do stáří, což mi dalo nejvíce zabrat. Když to řeknu popravdě, tak jsem to představení neměl moc rád. Vždycky jsem se ho bál.

Podle mě ale to představení bylo divácky dost úspěšné.

Přesně tak. Lidem se to líbilo, takže to byl asi jen můj pocit. Přišlo mi, že kolem mě kolegové tancovali a já jsem cvičil, klikoval, v tom to pro mě bylo náročnější. Hlavně fyzicky.

Díky tomu, že jste v Liberci malý soubor, si vlastně zahrajete ve všem, ale větší role máte v Solarixu, Popelce a teď nově Gazdina roba, která měla včera premiéru.

Ano, v těch dvou mám největší role. Nikdy nehodnotím taneční role. Baví mě vždycky ta aktuální, co zrovna zkouším nebo hraju. V Gazdině robě nás je víc důležitých. Já ztvárňuji Mánka.

Prý jde o skoro muzikálovou inscenaci a hodně divadelní, kolegové se svěřili, že je to výrazově těžké.

Místy je to hodně těžká pantomima. Zahrát emoce výrazem a přenést je na lidi je velmi složité. Do role se dostávám až během zkoušek. Na středeční zkoušce mi došlo, jak svou postavu ztvárním. Byla to plodná zkouška. Většinou to přijde přirozeně.

Hlavní postava Eva má dvě alternující tanečnice. Je to těžké, nebo spíš zajímavé?

Typově a výrazově jsou kolegyně Marika Hanousková a Veronika Šlapanská každá jiná, takže je to někdy oříšek. Měl bych se s tím poprat, ale každá je jinak velká a jinak tančí, takže se musím přizpůsobovat. Režisérka Alena Pešková vždycky říká, abychom hráli přirozeně, ale vzadu v podvědomí se někdy stresuju tím, která z tanečnic dnes bude a jak sladíme výrazy.