Kdo zavítá v průběhu prosince na něco málo italských specialit do liberecké restaurace Autentica na Sokolské ulici, oblaží kromě chuťových buněk i oči. Na zdech jsou totiž porůznu rozvěšeny velkoformátové fotografické obrazy fotografky Silvie Lintimerové, tvořící výstavu jménem Butterfly – aneb kdokoliv může vypadat jako cokoliv.
Už při letmém pohledu na vystavená díla je jasné, proč právě tento podtitul. Jednomu ze sálů například vévodí jistý známý lyžař, ze kterého se stal Ježíš. O kousek vedle se zase z hlavy majitele restaurace stala hlávka květáku. Vše pozoruje s posmutnělým úsměvem Pierot a z druhé strany Pippi Dlouhá punčocha – a (pro jistotu o kus dál od Krista) se zase kření jistý spisovatel, zde jako zběsilý čert.

Vernisáž výstavy proběhla minulý pátek za účasti téměř dvou stovek hostů včetně hejtmana Libereckého kraje Martina Půty. Mimochodem, i on se propůjčil k maskování a vyfocení a stal se alchymistou… Jelikož je výstava prodejní, podařilo se již na vernisáži některé kousky „střelit" několika zájemcům. Těžko říci, jak dlouho ještě v restauraci zůstane zbytek pláten.

O inspiraci pro tento soubor fotografií, o práci, o zábavě i o věcech příštích jsme hovořili s autorkou fotografií Silvií Lintimerovou.

Jak byste výstavu Butterfly ve zkratce představila?
Fotografie vlastně ukazují to, že i věci, které se zdají jako odpudivé nebo jako kýč, lze nafotit hezky. Vezměte si, že když byste se měli stát mouchou nebo zajícem, asi to zrovna nadšení nevyvolá. Ale když se to hezky nasvítí a vyfotí, může to být i pastva pro oči. Všechno má dvě stránky. Vypovídá o tom i název výstavy – Butterfly je anglicky motýl, ale rozložením na „butter" a „fly", tedy máslo a mouchu, vznikne něco úplně jiného…

Zdá se, že Butterfly poněkud vyčnívá z řady současných výstav, které hrají spíš na vážnější notu…
Ovšem, to byl záměr. Nechtěla jsem, aby lidé přišli a museli se kdovíjak zamýšlet, co tím asi chtěl básník říci. Chtěla jsem spíš, aby se fotky líbily a aby třeba i někoho pobavily. Snad se to podařilo.

Co vás inspirovalo k maskování lidí za pohádkové postavy – nebo potažmo za zeleninu?
Inspirovaly mě filmy, pohádky a knižní ilustrace. Chtěla jsem některé postavy nafotit podobně, ale s obyčejnými lidmi. Tak trochu doufám, že se to lidem zalíbí a až budou příště třeba plánovat rodinný portrét, sáhnou po něčem odvázanějším, než po fádní statické fotce, jakých je dvanáct do tuctu.

Máte nějaký umělecký vzor?
Líbí se mi postavy a filmy Tima Burtona, jejich maskování, kostýmování, celé výtvarné ztvárnění jeho filmů.

Modelové jsou leckdy k nepoznání. Jak jste vytvářeli líčení, účesy a nakostýmování?
Používali jsme předlohy z filmů, hodně si toho vymysleli i modelové sami. Několik námětů vzniklo jako klasická „hurá akce", kdy model prostě přišel, navěsil na sebe různé staré oblečení a pak už jen držel. A k něčemu zase stačilo jen patřičné světlo, mlha a pár efektů. Za většinu líčení, česání a kostýmování je zodpovědná vizážistka Adéla Anděla Bursová z Liberce, složitější účesy, třeba hraběnky Báthory nebo Pinocchia, dělal kadeřník Václav Kulbábl.

Jak na výrazné zásahy do vizáže reagovali sami modelové?
Neměli šanci ani prostor nijak reagovat, jen seděli a čekali (smích). Je náročné hodinu sedět a nechat se komandovat, ale všichni si to myslím užili. Někteří se do toho pustili s takovou vervou, že si málem sami projektovali kostým. Čert a Pisálek se kvůli vyfoukání dostatku dýmu z doutníku či fajfky málem udusili, pan hejtman držel v ruce porcelánový tyglík s hořícím lihem a tvrdil, že to vůbec nepálí a Ježíše zas z trnové koruny ještě dva dny bolela hlava… Jediný, kdo si nadiktoval, jak bude vyfocený, byla kupodivu Víla.

Máte nějaké speciální triky, pomocí kterých dáváte fotografiím šťávu?
Mám určitý způsob úpravy výsledných fotek, ale nejdůležitější je samozřejmě správné nasvícení scény. To je základ, drobné detaily se pak během pár minut doopraví digitálně. Nemám ale příliš v lásce různé koláže, takže se snažím, aby všechno bylo přímo nafocené a ne „domontované" později. To se bohužel třeba s Mouchou příliš nepodařilo, ale na nikoho dalšího už Photoshop nesáhl.

Jste s výstavou tak, jak je, spokojená?
Velice. Líbí se mi tisk z pražského Fotolabu, plátna vyšla výborně. V Autentice to pověsili pěkně a do těch místností to podle mě vyloženě sedí, akorát mám trochu obavu, že pokud se večerní zábava trochu zvrhne, lidé si k večeru obrazy budou odnášet domů, jako se to málem stalo na vernisáží (smích).

Chystáte do budoucna něco podobného, nebo míříte do jiných vod?
Chtěla bych za rok udělat další výstavu, ale nechám si to projít hlavou – snad ne na způsob Kurta Cobaina. Prozatím nemám konkrétní představu, tak uvidíme.

MATYÁŠ TALLER