Jste čerstvě maminkou, jak se vám daří skloubit umění a miminko, vystavujete právě v Liberci, takže asi dobře.

Výstavu jsme domlouvali rok dopředu, ještě před mým těhotenstvím. Rozhodla jsem se ji tedy nerušit. S prvním synem jsem absolvovala celou vysokou školu, dokonce jsme byli i na stáži v Drážďanech. Byl mi velikou inspirací. Jak to půjde s dvěma kluky, to se teprve uvidí.

Ve své tvorbě prý hledáte rovinu mezi obrazem a objektem. Co to znamená, prosím vysvětlete to laikům.

Když jsem byla na stáži, začaly vznikat tzv. 3D pohlednice. Kupovala jsem pohledy a dotvářela je, aby byly prostorové. Chtěla jsem propojit malbu a sochu. Původně jsem totiž studovala sochu a ta mi v určitém okamžiku začala chybět. Na stáži nebyla možnost tvořit veliké věci, proto začaly vznikat tyto komorní pohlednice. Jde sice o nástěnné obrázky, které jdou ale do prostoru. Jakési reliéfy z papíru.

Ve vašem díle se objevují dvě hlavní témata: příroda a rodina. Proč?

U mě je tvorba hodně o prožitku samotné tvůrčí aktivity. Na škole jste stále konfrontováni s nějakým tématem. A najednou nic. Žádné zadané téma. Příroda, hlavně tedy lesy, jsou pro mě přirozeným vyústěním, kdy už na nic nemusím reagovat. Ale zapřemýšlím-li, mám pocit, že lesy u mě vznikly z černých, takových až rituálních obrazů, kde šlo o vrstvení tmavé barvy tahy štětce odshora dolů. Jeden tah vedle druhého. Postupně se to rozvíjelo, konkretizovalo a prosvětlilo.

Díla Libuše Pražákové

A rodina nebo spíše vzpomínky na dětství?

Spíše vzpomínky a s nimi různé předměty, jako jsou hračky ale i třeba nábytek. Oslovují mě staré věci, jež mají svoji historii a příběh. To mě fascinuje a pak mám potřebu to zachytit. Povznést tu danou věc tím, že jí věnuji pozornost a namaluju ji. Je spousta omšelých věcí, jež mají kouzlo. Nemám potřebu materiální hojnosti, ale upřímně mě baví lovit a nacházet tyto staré věci, jež mají víc života, než současná produkce z Číny. I proto máme pro mimi starou Libertu. Mně přijde prostě krásná!

Každopádně hračky odkazují každého z nás do našeho dětství. A o to mi taky jde. Probouzet v nás vzpomínky, že jsme taky byli dětmi. Hravými a svobodnými.

U té rodiny mě zaujalo, že se zabýváte komunikací v rodině a sílou slova, které může ublížit. Jak to vypadá v praxi ve výtvarném umění?

Inspirací pro téma zabývající se silou slova a komunikací byla divadelní hra Čtyři dohody. Jaroslav Dušek v ní krásně interpretuje stejnojmennou knihu od Ruize. Rozebírá Čtyři dohody, kterými bychom se měli řídit. Jedna z nich je Miř slovem přesně. To mě přimělo zkoumat i sebe samu, jak mluvím se synem a časem jsem začala zkoumat i ostatní rodiče. Nedělej to, udělej to, to nesmíš, spi už. A spousty dalších příkazů, rozkazů a omezení, leckdy si protiřečících. Tyto zákazy jsem začala skládat z hraček a fotit je. Na diplomovou práci jsem jeden nápis zvětšila a chtěla jsem ho umístit na dětské hřiště. Nápis zněl ZLOB, ve významu: žij, zkoumej, realizuj se. Součástí je i kniha hlášek asi sedmdesáti různých matek. Na první pohled vtipná, ale ve výsledku dost děsivá kniha.

Opravdu, prozradíte pár peprných hlášek?

Kamarádka měla dvouletou dceru a když zlobila, tak jí říkala: „Nezlob, nebo nebude Bart."

Dále pak jiná: „Udělej to, protože ti to říkám. Nedělej to, protože ti to říkám."

„Chovej se jako dospělý."

Takže velká část vaší tvorby je autobiografická, taková vaše vnitřní zpověď.

Ano, je. Studovat VŠ a mít k tomu dítě a být na to sama nedávalo moc prostoru se z toho vymanit. Donutilo mě to přemýšlet nad sebou a svým dětstvím. Jak chci a nechci vést své dítě. Rodičovství je velký úkol, který mě nutí otevřít staré vzpomínky, třeba i rány a poprat se s nimi. Učí důslednosti. Děti jsou zrcadla. Oni hned ukáží, když je něco v disharmonii. Já to dítě pořád v sobě hledám, a tak se k tomu tématu stále sama vracím.

Pro řadu umělců je malování obrazů odpočinkovou činností, uklidněním. Jaký vliv má na vás. A jak chcete, aby působily vaše obrazy na diváka?

Nevím, zda mě uklidňuje umění. Velmi často mě znepokojuje a vyvádí z míry, třeba když se mi nedaří, nejde mi vyjádřit záměr, nemám čas a podobně. Mě uklidňuje jen to, že je to pro mě forma realizace. Jaký mají účinek na diváka, mě spíše nezajímá.

Zároveň jste i sochařkou, co tvoříte v této oblasti?

Sochařství je teď velmi upozaděné, protože je to proti malbě těžká a špinavá práce. Jednu velikou sochu rozdělanou mám, ale barvy a plátno teď nad bílou sádrou vyhrávají na plné čáře.

Jaké obrazy najdeme na vaší výstavě v Liberci?

Obrazy z cyklu Lesy a Nábytek a jeden úplně odjinud. Vše převážně loňský rok, něco letošní.

Vystavujete pod Ještědem poprvé? Jaký byl impulz uspořádat tu výstavu?

Loni jsem vystavovala v Galerii Ahoj, nazdar, čau, ve vitrínkách u Kina Varšava a tady mě oslovili manželé Jermanovi ze samotné Galerie Prostor 228.

Máte nějaké vzory nebo oblíbené autory?

Vzory malířské úplně nemám. Ale baví mě spousty lidí svým přístupem k tvorbě a často vyhledávám ženy: Louise Bourgeois, Marlene Dumas, Kiki Smith, Adéla Matasová. Poslední, kdo mi utkvěl, je Peter Doig. A mám ráda Kupku paralelně s Tony Craggem. Líbí se mi, že mají podobné prvky v tvorbě, ale právě jeden malířsky zpracované a druhý sochařsky.

Co děláte, když zrovna nepácháte umění. Jaké máte další zájmy. Je mi jasné, že teď se asi veškerý čas točí kolem miminka.

Můj muž mě přivedl ke kolu, tenisu a běžkám. V těhotenství jsem osázela několik záhonů, tak nyní obdivně pozoruji, co vyrostlo. A před par týdny jsem neodolala a koupila si tahací harmoniku. A bez knih by to nešlo vůbec.

Díla Libuše Pražákové

Malířka a sochařka Libuše Pražáková

Současná česká malířka a sochařka, narozená v roce 1984 v Jilemnici, je absolventkou Ostravské univerzity, ateliér Malba II (F. Kowolowský). Dva semestry čtvrtého ročníku strávila na stáži v Drážďanech, obor Malba a grafika (prof. Adamski). Libuše Pražáková již od počátku svého nástupu na scénu současného umění hledá rovinu mezi obrazem a objektem. Tvorbu vnímá jako způsob hledání vnitřního klidu a postupně se posouvá od realistické malby k abstraktní formě. Ve svých obrazech zaznamenává krajinu a les, místa, která jsou jí blízká intenzivním prožitkem. V dílech se objevují postupně přírodní elementy choroše, větve, výřezy lesa. Druhý velmi rozsáhlý cyklus tvorby je pro Libuši Pražákovou role matky, komunikace mezi dětmi a rodiči, síla slova, která dokáže ublížit. Toto období je ovlivněno narozením syna a vede autorku k malbě plyšových hraček, dřevěných koníků a zátiší ze vzpomínek, obrazy jsou návratem do šťastného dětství. Libuše Pražáková se vrací k nejčistší lásce mezi matkou a dítětem. Celá tvorba této autorky je vnitřní zpovědí, je dokumentací vlastního hledání cesty. Mimo jiné nabízí divákovi zklidnění, zastavení a zamyšlení, právě to, co je tolik potřebné a opomíjené v dnešní uspěchané době. Dílo Libuše Pražákové je zastoupeno v soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Malířka žije a pracuje v Semilech.

ZLOB

Inspirací pro téma zabývající se silou slova a komunikací byla pro Libuši Pražákovou divadelní hra Čtyři dohody. Jaroslav Dušek v ní zdařile interpretuje stejnojmennou knihu od Ruize. Rozebírá Čtyři dohody, kterými bychom se měli řídit. Jedna z nich je Miř slovem přesně. „Přimělo mě to zkoumat i sebe samu, jak mluvím se synem a časem jsem začala zkoumat i ostatní rodiče." Téma malířka zpracovala v diplomové práci. „Součástí je i kniha hlášek asi sedmdesáti různých matek. Na první pohled vtipná, ale ve výsledku dost děsivá kniha."

Ukázky hlášek:

„Už toho mám dost!"

„Už vás mám dost!"

„Buďte zticha!"

„Spěte už!"

„… nebo se budu zlobit!"

„Neřvi!"

„Co řveš?"

„A dost!"

„Nedělej to!"

„Udělej to!"

„To nesmíš!"

„Spi už!"

„Chovej se jako dospělý!"

„Nezlob, nebo nebude Bart!"