Liberečané mají dnes možnost připomenout si společně s autorem výstavy Jiřím Jiroutkem stavbu obchodního centra Ještěd. Slavnostní vernisáž výstavy s názvem Už nejdu do Ještědu se koná dnes v 17.00 hodin.

Jiří Jiroutek je nejen autorem konceptu výstavy, ale i jediným sponzorem celého projektu. Přestože se podle svého vyjádření pokoušel o získání několika grantů, peníze se nenašly. Liberecký fotograf se do projektu přesto pustil a dnes mají všichni Liberečané možnost okusit plody jeho snažení.

Jiří Jiroutek je fotografem věnujícím se architektuře. Velmi dobře známou je jeho kniha Fenomén Ještěd. Tato publikace se zabývá jednou z nejznámějších staveb v Čechách, Horským hotelem Ještěd, jehož autorem je také liberecký architekt Karel Hubáček. Ten na jejím konstrukčním řešení spolupracoval se statiky Zdeňkem Zachařem a především Zdeňkem Patrmanem. Interiéry stavby včetně veškerého mobiliáře navrhl architekt Otokar Binar, restauraci vybavil autorským nádobím výtvarník Karel Wünsch, který je také autorem jejích dekorativních zrcadlových příček. Karel Hubáček získal za tuto stavbu v roce 1969 Perretovu cenu Mezinárodního svazu architektů.

Vznik obchodního centra Ještěd

V roce 1961 byla vypsána architektonická soutěž na stavbu nového obchodního centra, které mělo uzavřít jižní stranu Soukenného náměstí. Prvním krokem k jeho výstavbě bylo zrušení tramvajové trati mezi Rochlicemi a Růžodolem I v roce 1960, kterou nahradily městské autobusy a vybudování kanalizace v tomto prostoru. Následovala demolice původní zástavby, jejíž část byla bezohledně srovnána se zemí už po válce.

Obchodní centrum Ještěd projektovalo liberecké sdružení architektů SIAL v letech 1969 až 1973. Šlo o jednu z mála českých budov, která je zástupcem strukturalistické architektury.

Samotná realizace trvala téměř jedno desetiletí a uskutečnila se v letech 1970 až 1979. Na projektu spolupracovalo větší množství lidí, ale rozhodující tvůrčí podíl měli Karel Hubáček a Miroslav Masák. Celkový koncept stavby ovlivnila celá řada skutečností. Výsledkem vlastně nebyl klasický obchodní dům, ale obchodní centrum sdružující do jisté míry samostatné obchodní prostory pro devět budoucích uživatelů, kteří byli zároveň investory. Požadavkem investorů, z nichž největším byla Textilana, byla výstavba tří samostatných budov, které byly propojeny průchody a terasami.

Obchodní centrum patřilo se svou prodejní plochou 8000 metrů čtverečních k největším budovám svého druhu v zemi. Zajímavé bylo také barevné řešení vnějšího pláště, které tvořil tmavohnědý plášť z ocelového plechu s atmofixovým povrchem a jasně žlutými charakteristickými dlaždičkami.

Demolice

Postupné směřování k odstranění stavby vyvolalo velký odpor laické i odborné veřejnosti. Zásadní skutečností, která ve svém důsledku umožnila konečnou demolici stavby, byl fakt, že stavba byla v rukou soukromého vlastníka, kterým byla společnost Tesco a.s.

I přes velkou snahu odborné veřejnosti, architektů a památkového ústavu se nepodařilo prosadit rozhodnutí, které by budovu označilo za kulturní památku.

Samotný spoluautor Miroslav Masák a mnoho další architektů, včetně několika zahraničních sepsali petici, která se snažila demolici zamezit. Do kauzy zasáhl i úřad ombudsmana České republiky, který konstatoval nedostatky ve stavebním řízení, nedostatečné zohlednění významu této stavby na celkový charakter této městské časti a konečně kritizoval i postoj místní samosprávy.

Nakonec získala holandská developerská společnost MultiDevelopment a společnost Tesco a.s. souhlas s demolicí a se stavbou nového obchodního centra Fórum podle plánů architekta Radima Kousala.
Jednoduchým porovnáním objemu stavby, která na místě vyrůstá, není těžké odhadnout, že zde jde především o maximální zúročení parcely v centru města.

Názory odborníků

„Památkový ústav opakovaně vyjádřil svůj nesouhlas s demolicí objektu. Osobně považuji celou věc za velkou ztrátu, která se projeví postupem času v plném rozsahu. Přes veškeré podklady a odborné posudky, které mělo Ministerstvo kultury k dispozici, nebyla stavba označena za kulturní památku. O tom, proč k tomu nedošlo, můžeme jen spekulovat,“ uvedl Jiří Křížek z památkového ústavu v Liberci a dodal: „V případě stavby hotelu Ještěd od téhož autora město usiluje o zapsání na seznam UNESCO a v případě této stavby, jedná naprosto opačně. Něco je někde špatně.“

Profesor Jiří Suchomel komentoval celou kazu slovy: „Upřímně si myslím, že rozhodnutí o demolici bylo neuvážené, zbytečné a hloupé. Já sám jsem se dvakrát pokoušel o docílení památkové ochrany. Nicméně na nátlak majitele a řekněme politických institucí byla ochrana odmítnuta.“

Za architekty společnosti SIAL se vyjádřil Jiří Špikla, který uvedl svůj naprostý souhlas s průvodním textem výstavy Už nejdu do Ještědu, která vzešla z ruky profesora Suchomela a ve které stojí: „Z Liberce zmizelo obchodní středisko Ještěd, aby uvolnilo prostor pro komerční development. Stalo se tak navzdory názoru odborné komise památkářů a přes úsilí o jeho památkovou ochranu. Zmizela budova, která vyvolávala i negativní reakce, která ale patřila k obrazu města. Zmizela jedna z mála českých staveb navržených v duchu strukturalistické architektury. Vznikala složitě, dlouho a s potížemi. Zmizela rychle, bez diskuse o jejím možném zachování a využití pro vhodný účel.

Jak je snadné bourat. Jistě, svět se vyvíjí a mění. Rozvoj dolního centra města ale mohl proběhnout i při zachování tohoto jedinečného domu. Ten byl koncipován jako otevřený systém, který bylo možno modifikovat nebo dostavět. Takovou úvahu ale nikdo nepředložil.

Doufejme jen, že se podobným bleskovým amputacím našeho kulturního dědictví dokážeme v budoucnu ubránit. Jinak můžeme zakrátko obývat zemi sice plnou komerčních staveb, ale oproštěnou od své historie.“

„Vždycky jsem říkal, že domy se staví a domy se bourají, to je přirozené. Ale většinou to bývá tak, že když se dům bourá tak je to kvůli tomu, že na jeho místě vznikne něco hodnotnějšího. To mě u tohoto případu nepřijde. Chápu realitu života, ale myslím si, že by společnost přece jen měla mít větší cit pro to, co je hodnotné a co méně. Podléhání těm moderním trendům, té raně kapitalistické chamtivosti, která nás občas potká, s tím se asi nedá nic dělat. Hloupé je to, že Liberec, který byl sympatickým městem založeným na úzkém kontaktu s přírodně atraktivním okolím, tento charakter ztrácí. Každé volné místo se zastavuje. Jde přece o důstojné místo k životu.

Chtěl bych vyzdvihnout pana Jiroutka, který obtížně shání finance na své projekty, ale svojí umanutostí připomíná věci, na které ostatní zapomínají. Je dobré, že existují takoví lidé, v tom je určitá naděje,“ komentoval současnou situaci spoluautor projektu centra Ještěd Miroslav Masák. Architekt Karel Hubáček je vážně nemocný, jeho názor se dá nicméně předpokládat.

Autor výstavy

„Záměr výstavy je zřejmý. Chci poukázat na fakt, že se jednalo s vyjměčnou stavbu. Výstava ovšem není tryznou za tuto budovu. Ten dům byl ve své době naprosto výjimečný a unikátní a měl zůstat stát,“ řekl Jiří Jiroutek.

Nezbývá než věřit, že se Jiřímu Jiroutkovi podaří přivést na světlo světa další knihu, která se bude tentokrát věnovat stavbě centra Ještěd. Jistě by se našlo mnoho milovníků architektury, kteří by to ocenili.