JAN HOMOLA: Hudba by neměla být samoúčelná a podlézavá

SOUTĚŽ: Vyhrajte čtyři lístky na páteční koncert. Stačí když napíšete, jak se jmenuje poslední album skupiny Wohnout. Správné odpovědi posílejte na adresu hana.langrova@denik.cz. Nezapomeňte na sebe uvést kontakt.

Koncertem Wohnout a Vypsané fiXy v pátek 27. listopadu v jabloneckém Eurocentru vyvrcholí benefiční akce Movember, která pomocí knírů celý listopad zvyšuje povědomí o rakovině prostaty. Společné turné kapel skončí v sobotu 19. prosince v KD Crystal v České Lípě.

Kytarista, zpěvák a designer Honza Homola v rozhovoru povídal o kytarách, jejich vzhledu i výrobě, mainstreamové muzice, Wohnoutech, skládání muziky i sólových akustických projektech.

V Jablonci jste hlavní tváří Movemberu. Jak k tomu došlo i přes vaši vytíženost?

Já jsem hodně zmatený. Dělám pátý přes devátý a když mi Petr Vobořil zavolal, že by chtěl navrhnout kytaru, tak jsem se omluvil, že to časově nedám. Takovou věc si chci užít a mít na to čas, protože na tu kytaru bude hrát někdo celý život. Je to velká zodpovědnost. Nakonec jsem navrhl tři kytary. Petr je dobrý v přemlouvání. Dokonce s mým designem vznikla i trička a longboardy. To už šlo mimo mě.

Všechny kytary zhotovil Ondřej Liška. Vy už se ale znáte z dřívějška.

Ano, to je velké plus, protože my už spolu spolupracovali. Mám od něj dvě kytary. Na tu jednu hraju už osm let. Výhradně.

Kolik vlastníte kytar?

Ani nedokážu říct. Všechny teď prodávám. Je mi hrozně líto, když kytary visí na zdi. Nemám rád sběratelství, když kytary nehrají.

Wohnout hrají už dvacet let, to znamená, že skoro polovinu času hrajete na jednu kytaru.

Měl jsem různé. Baví mě je zkoumat. Kupoval jsem i hodně drahé. Nakonec jsem skončil u Ondry Lišky.

Všechny tři kytary, co půjdou do dražby jsou Fendery…

Ondra dělá různé značky. Ale ty tři do aukce jsou Fender Telecaster. Kytara, na kterou jsem zvyklý. Když mě spojovali s Ondrou, bylo to jasné, že půjde o Telecastera.

Design a grafika vám není cizí. Ne náhodou si Petr vybral Vás.

Já jsem grafiku vystudoval. Původně jsem loutkař, ale nedopatřením. Chtěl jsem odmalička živit grafikou. Už na základce jsem klukům kreslil ručně na mikiny a trička. Pokresloval jsem auta. Chtěl jsem jít na grafiku, zrovna tam nebylo místo, tak jsem šel na loutku. Ale průběžně jsem se grafice věnoval. Po maturitě jsem šel do grafického studia, dávno před tím, než byly Wohnout. Ti jsou pro mě ale teď hlavní činností.

Navrhl jste do benefiční dražby tři kytary, Která vám nejvíce přirostla k srdci a na kterou se vám nejlépe hraje?

U pruhované jsem měl úplně volnou ruku a rozhodl jsem se, že udělám ulítlou kytaru se žlutým deklem a pruhy. Červená kytara s motýlem je polodivoká, taková dámská a tu poslední se sluníčkem jsem chtěl nechat úplně obyčejnou, ze syrového, ušlechtilého dřeva, samby.

Baví mě designové záležitosti a většinou krása vítězí. Ve světě se to dělá tak, že na koncerty muzikanti mají vzhledově hezčí kytary a ve studiu nahrávají na kvalitnější.

Chápu, na koncertě záleží i na vizuálním zážitku.

Právě. Záhadným způsobem se může povést zvukem kytara, ale už nemá tak hezký design. Když to na koncertě hraje o chlup hůř, tak se to nepozná. Zvukově a pocitově mi více sedla ta červená, ale stejně bych si vybral tu pyžamovou pruhovanou.

Zvláštní je, že ta vaše osmiletá má dřevěný design.

Ona dost koresponduje s mojí bednou. Hrál jsem ještě na takovou modrou, ale pak jsem se vrátil k té staré. Ta kytara je úplně rozsekaná. Takový dělník. Nechal jsem si odmontovat všechno zbytečné. I kryty. Přirovnal bych to k odstranění karoserie na autě. Mně se líbí ten industriální styl. Vypadá rozbitě, vykuchaně, ale má úžasný zvuk.

Mimo Wohnouty máte i další hudební projekty…

Vydal jsem na klíč ukolébavky.

Protože elektrické hraní s kapelou je hlučné, snažím si to vynahradit bočními akustickými projekty. Vydal jsem dvě desky. Je to úplně jiné než kapela. Jedno je akustická kytara se zpěvem, takový folk, a druhá je o dominantní kytaře, která si k sobě zve další nástroj flétnu, klavír, smyčce…

Myslím si, že ortodoxní fanoušek Wohnout může být i zklamaný. Je to komorní záležitost.

Zase se ale může stát, že vás začnou poslouchat úplně noví posluchači.

To se nám stalo u akustické šňůry. Přišlo jiné publikum, které by na rockové koncerty nezavítalo. Hráli jsme hodně v divadlech. Většina wohnoutích koncertů je pařících, řve se a je tam bordel…

V poslední době se mi zdá, že na vás chodí hodně lidí, ale snažíte si udržet tu klubovou tvář a nestěhovat se do hal, ale možná je to neudržitelné. Sice to občas vyřešíte dvojáky s fiXou nebo Třemi sestrami, ale více chcete být klubová kapela, ne?

Pro nás je tohle zásadní záležitost. Jestli kapely typu Kryštof mají ambice stoupat do hal a ještě větších hal a na stadiony, tak my nechceme. Pro nás je důležitější než show světla a vizuál, ta atmosféra. Dokážeme ji vytvořit jen v klubu. Když jsme hráli na stadionech, tak to nikdy tak dobře nefungovalo. Nechceme se klubů vzdát, to raději uděláme dvoják.

To by se možná v klubu na Rampě docela hodilo, minule už bylo hodně přeplněno. Aspoň, že letos je zase dvoják a dostane se v Eurocentru na víc lidí.

Nejsme mainstreamová kapela. Ani charakter našich písní není jako u tuzemských mainstreamových kapel, kde všichni znají tón od tónu a všechny texty a v hale to vyzní. Já to obdivuju. Je to druh muziky, který vyzní jen ve velkých sálech. Lidi si sedí na ramenou a zpívají si spolu s kapelou a mávají rukama do rytmu.

Naše písničky takhle nefungují.

Přesto vaše deska je trošku dostupnější, schůdnější, zkrátka více líbivá.

Změnili jsme se. Dřív jsme byli posedlí aranžemi a kytarovými vyhrávkami. A najednou jsme zjistili, že jednoduchá věc je nejúčinnější. Polevili jsme ze sól a z hráčství. Mě to trošku mrzí, ale ctím písničku. Je pro mě důležitější.

A jak to máte rozdělené s bratrem ve skládání a zpěvu? Zpívá si každý svoje?

Většinou si každý zpívá svoje a pak máme i společné. Brácha otextoval hodně mých písniček, protože já nejsem tak zdatný textař. Navzájem se doplňujeme.

Jak se pak domluvíte ve studiu? Není to složité?

Skládáme dva a oba máme hodně materiálů. Ale zase nechceme dělat dlouhohrající desku, takže některé písně odkládáme do šuplíku.

Vracíte se k nim pak ještě?

Ne. Sice si člověk říká „jednou to použijeme", ale není tomu tak. Nechceme se už vracet.

Poslouchám vás přes deset let hodně intenzivně a zdá se mi, že tam vývoj je, každá deska je jiná.

Přitom nám hodně lidí říká, že je to pořád to samé. My nezměníme svou barvu hlasu.

Myslím, že kritikům vadila vaše přehnaná výslovnost, ale té už jste se zbavili. Ale vaše hlasy jsou právě tím poznávacím znamením kapely.

Asi ano. S tímhle nejde kalkulovat. Musí se to dělat spontánně. Musí se rozlišit, co člověk dělá ze svého pocitu a co kvůli lidem. Nám se nechce slevovat, protože to fanoušci chtějí. Nechceme si říct: „Budeme moderní, budeme tam mít samply a elektrické zvuky." Nechceme to dělat jen abychom drželi krok s dobou.

Zdá se mi, že v dnešní době už se elektronika a beaty zneužívají, aby hudba byla hitovější a přístupná co největším masám, které pochopí ten prvoplánový rytmus. Ale jsou i kapely, u kterých mě to baví Zrní, Muse, namátkou.

Ano, nesmí tam být cítit ta samoúčelnost a to podlézání posluchačům. Zrní jsou super. Muse mám taky rád. Tam není právě to podlézání. Je mi jasné, že se hudba dělá pro lidi, ale nesmí se to přehánět, dávat to tam jen, aby chodilo více lidí a všichni si to mohli zpívat.

Teď to nemyslím jako souvislost s prvoplánovými skladbami, ale jak je to se Svazem českých bohémů? Vždy mě překvapí, jak moc se tahle píseň chytla pouští se i na diskotékách a zábavách, kde bych ji nečekala.

Většinou kapely nechtějí hrát na koncertech svoje největší hity. Už je to profláklé a rádi by hrály věci, které lidé ani nechtějí. Několikrát jsme to zkoušeli a ta atmosféra nás nakonec zase stáhla k hraní těch hitů.

Na akustickém turné mě překvapilo zařazení Toubkala do playlistu. Od té doby, co jsem ji slyšela live mě začala hodně bavit.

V té akustické aranži byla lepší.

Takhle by to mělo být, že koncert promuje novou desku a posluchači se dostanou k novým skladbám a neomílají se do zblbnutí staré.

Obecně každá kapela má hranice podlézání svým fanouškům. Některé metalové a bigbeatové kapely si ortodoxně hrají co chtějí a kašlou na publikum. Pak je kompromis. A za čárou už je za čárou „Doneseme vám naši desku domů a jako bonus dostanete tričko…"

Někdy mi je líto hudebníků, kteří se snaží o progres a točí nové desky a sem tam mezi staré věci hodí ochutnávku nových skladeb a fanoušci křičí: „Hraj něco známého."

Banány už máme skoro jako dvacetiletý hit. Nás to ale baví, ale někdy už je to nesnesitelné. Zrovna hrajeme něco nového. Ve druhé řadě stojí člověk a pořád křičí „Banány!", „Dávej banány!"

Někdy se stane, že přerušíme koncert a uděláme z toho srandu a zahrajeme Banány pro pána v druhé řadě. Pak zase přijde někdo s Bohémy.

MOVEMBER VRCHOLÍ

Pátek 27. listopadu ve 20 hodin

Eurocentrum, Jablonec n. Nisou

WOHNOUT A VYPSANÁ FIXA

na společné tour

Sobota 28. listopadu v 20 hodin

MOVEMBER HOREČKA

Finále charitativní kampaně Jablonecký Movember

• holení knírů, focení

• výsledky dražby kytar Honzy Homoly (Wohnout),

• za účasti kapel JunkAspect, alternativní punk / Jablonec nad Nisou, BB 69, pop-punk / Jablonec nad Nisou, Intensive Care, crossover / Jablonec nad Nisou

Zapojte se i vy

Díky spolupráci s Klubem Na Rampě, Svazem jabloneckých bohémů a s hostujícími umělci doprovází sbírku po celý listopad atraktivní program. Pro účel sbírky zřídilo Jablonecké kulturní a informační centrum, o. p. s. zvláštní účet u Komerční banky, a. s. č. 2320227/0100. Libereckým krajem bylo vydáno osvědčení podle zákona č. 117/2001 sb. o veřejných sbírkách. V případě, že chce být dárce v rámci kampaně uveden, stačí jméno napsat do zprávy pro příjemce. Sbírka potrvá do 30. listopadu 2015.