Soustavnému mapování sklářské produkce se Severočeské muzeum věnuje dlouhodobě. Nedávno byla představena pozoruhodná výstava litevských sklářů a včera byla zahájena výstava Luby Bakičové a Ilji Bílka nazvaná Bez lesku 2. Historik umění a kurátor Oldřich Palata představil na vernisáži oba skláře, zástupce dvou generací a jejich osobitý přístup ke sklu.

SKLENĚNÉ PLASTIKY NEJSOU DEKOR

Zaujetí sklem jako materiálem, který není prvoplánově dekorativním designem do obýváku, je pro oba vystavující přirozené. „Vždy jsem se snažil přistupovat ke sklu jako k autonomnímu sochařskému materiálu, taky jsem prošel průpravou, která mi dala ohromně moc“, řekl umělecký sklář a pedagog Ilja Bílek. Sklo chápu jako specifický materiál, který sice svádí vnímat ho jen jako luxusní designován záležitost, ale pro mě je mnohem víc.“

Bílek vytváří skleněné plastiky z taveného skla. Často kombinuje klasické sklo s bižuterním neprůhledným sklem. Kontrast transparentního a neprůhledného, geometrických a nepravidelných ploch a objemů, to je typické pro Bílkovu tvorbu. Včetně úsporného, až minimalistického tvarosloví, rovněž příznačného pro jeho vystavující kolegyni, Lubu Bakičovou.

SKLO V POHYBU, ZASTAVENÝ ČAS

Luba Bakičová, o generaci mladší umělecká sklářka, byla původně Bílkovou studentkou, dnes je jeho asistentkou v ateliéru skla na UJEP v Ústí nad Labem. Její plastiky jsou také ihned rozpoznatelné ve svých kontrastech. Ty jsou možná ještě výraznější – expresivnější, než u jejího kolegy Ilji Bílka. Bakičová používá nejen tavené sklo, ale také žáruvzdorný beton, jehož je sklo součástí. Její plastiky zaujmou spojením těchto materiálů v nečekaných souvislostech.

Jakoby tekoucí sklo nese betonové válce či hranoly. Lehkost křehkého skla je často nosným prvkem, který nadnáší uzavřený betonový tvar. „Mě na tom zajímá hlavně zastavený čas. Sklo, jehož pohyb musím v peci včas utnout, zastavit ten proces. Nechávám tam také pozůstatky té tavby, takže praskliny i nečistoty jsou součástí díla“. Sklo Luby Bakičové skutečně působí jako tekutá hmota ztuhlá v jednom časovém momentu. Vnucuje se zde slavný obraz tekoucích hodin Salvadora Dalího. V Severočeském muzeu najdete podobné, přes okraj soklu přetékající plastiky.

ZÁŘE I BEZ LESKU

„Chtěli jsme potlačit tu zjednodušenou představu o skle jako průhledného materiálu se všemi těmi lomy světla. Takhle se to hlavně dřív vnímalo. Proto se výstava jmenuje Bez lesku 2. S Lubou Bakičovou je to asi desátá výstava, dialog nás dvou mě hodně baví. Rád vystavuji s někým, přináší to možnosti se na sklo podívat z různých úhlů“, říká Ilja Bílek. Sklo obou vytříbených autorů skutečně dává možnost imaginaci interpretovat si po svém jednotlivá díla.

I přes potlačený lesk však mají díla obou výtvarníků svou sílu a vyzařují to, co do nich oba vložili. Koncentrovanou energii a invenci, která může návštěvníkovi výstavy někdy až příliš odtažité sklo zase přiblížit. Bylo by škoda propásnout tuhle výstavu už jen proto, jakou tradici má v uměleckém sklářství severočeský region.