Dramaturgyně divadla Linda Keprtová přizvala tohoto charismatického umělce, který působil ve Státní opeře v Košicích, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, ale i v Praze či v Paříži, k nastudování dramatické, emocemi nabité opery Il Trovatore, česky Trubadúr. „V této Verdiho opeře jsem se snažil vytvořit sugestivní drama mezi hlavními postavami,“ říká režisér Peter Gábor. Premiéru bude mít opera 8. března.

Jak se vám spolupracuje se zdejší operou, konkrétně s jejím šéfem a dirigentem Martinem Doubravským?
Vždycky, když zkouším operu, jsem absolutně zaujatý tím námětem, hudbou, libretem. A tady v Liberci mám pocit, že všichni ti lidé jdou s vámi, že vnímají váš režijní výklad a snaží se absolutně naplnit herecké party svých postav. Přístup je velice profesionální, což považuji za základ úspěšného výsledku.

Jaké provedení jste zvolil?
Záměrem dramaturgie byl klasický titul, takže předpokládám, že s tím souvisí i výběr mé osoby jako režiséra, tedy že nepůjde o žádnou avantgardu. I když dnes je mnohdy už těžké říct, co je vlastně za avantgardu či modernu považováno, ale předpokládalo se, že budu ctít atmosféru hudebního díla, respektovat to klasické v hudební formě a že se to přenese i do jevištní podoby.

A jakou podobu bude mít výprava?
Operní představení tvoří několik složek, je to týmová práce a scénografická složka je hned vedle té hudební velmi významná, protože udává a pomáhá zrealizovat vaši koncepci. I když jde o klasické pojetí, neznamená to, že půjdeme nějakou staromódní cestou, kostýmy nejsou zatěžkané podobou, jakou měly Verdiho opery v 60., 70. či 80. letech. V opeře nemusí být všechno doslovné, včetně kostýmů a scény. Dá se využít i určité metafory. Tahle Verdiho opera je z pohledu libreta jednou z nejsložitějších, protože tu některé věci a vztahy odporují logice. Vyhrocenými emocemi, jako je absolutní láska, absolutní žárlivost a absolutní touha po pomstě, připomíná až antické drama.

Zmínil jste, že tomu odpovídá i scéna, je to tak?
Ano, odpovídá tomu dramaticky pojatý prostor scény, která má podobu jakéhosi spáleniště, neboť na pozadí samotného příběhu ještě doznívá vojenské tažení. Pro mě je ale zásadní citlivě přistupovat k hudbě. Hudbou se nechávám inspirovat k vyjadřovacím prostředkům. Myslím, že je důležité, aby všechny složky korespondovaly s emocemi hudby a aby výrazové prostředky nešly proti ní.

Je pro vás výhodou zkušenost činoherního režiséra?
Určitě ano, i když mám hudební vzdělání a od malička jsem na hudbě vyrůstal, při režii opery uvažuji vysloveně činoherně. To znamená: zachovat příběh, zachovat vztahy a co nejvíc rozehrát samotné dění na jevišti a chování postav. Takže tato zkušenost mi určitě pomáhá.

Jaké bude obsazení?
Obsazení je skutečně skvostné. Kateřina Jalovcová, Lívia Obručnik Vénosová, Christina Vasileva, Petra Vondrová, Paolo Lardizzone, Andrij Shkurhan nebo Jiří Rajniš ml. a další.

Od řady milovníků opery slýchám, že její současná podoba bývá velmi minimalistická. Jaké jsou současné trendy? Dá se o něčem takovém vůbec mluvit?
Opera sama o sobě už je velká stylizace, protože to je vlastně zpívané drama. Myslím, že se v ní dá jít velmi otevřenou cestou, kde se stále dají hledat nové způsoby zpracování tématu. Takže inscenace Trubadúra by mohla vypadat jinak v jiném divadle s jiným režisérem. A trendy? Některé výklady jsou velmi syrové, až surrealistické a určitě tam do jisté míry hrají otázku i finance. Když vidíte některé zahraniční opery, jasně vidíte, kolik je tam investováno. Kolik si mohou dovolit po technické a po vizuální stránce.

Trubadúr je vaší sedmou operou v pořadí. V režijní práci se pohybujete od činohry k muzikálu až po dramatizace pásma poezie francouzských, anglických a slovenských básníků v Paříži. Kam směřujete, jaké profesní sny máte?
Víte, ve své profesi režiséra na volné noze žiji nabídkami. Můžete mít nějaký sen, to je pěkné, ale také je potřeba ho realizovat. Vycházíte z možností, které máte. Momentálně o žádné konkrétní práci nesním, ale možná je to tím, že mě v poslední době potkávají samé zajímavé nabídky a tituly.