VYBRAT REGION
Zavřít mapu

JIŘÍ ČERNÝ: S Krylem jsme měli komplikované přátelství dvou intelektuálů

Liberec - Rozhovor s hudebním publicistou Jiřím Černým, který letos oslavil kulaté jubileum, o Karlu Krylovi, politice, rockování, koncertech, soutěžích i rozhovorech.

18.7.2016
SDÍLEJ:

Jiří Černý.Foto: Deník/ Bohuslav Stehno

V únoru jste oslavil významné jubileum, jak vypadala oslava?

V podstatě nijak. Jsem hodně zaměstnaný a nemohu si nadělat práci. V týdnu mívám čtyři hraní, hodinový pořad v rozhlase a pak ještě další drobnosti. V rozhlase a televizi jsem odřekl narozeninové rozhovory a řekl jsem manželce, že budu ten večer doma. Ta za mými zády pozvala asi 14 mých dobrých kamarádů do klubu Kaštan v Praze, kde každý měsíc vystupuji.

Pak se mnou ještě za totality vždycky slavili kulatiny příznivci Semaforu z Jonáš klubu, těm jsem to taky nemohl odříct a šel jsem se na ně podívat. To byly jediné oslavy.

Začátky: Carmen a Filipovská

První článek jste napsal o Pavlíně Filipovské. Je to tak?

První o popových zpěvácích asi ano. Poprvé jsem psal, když mi bylo 20, o opeře Carmen ve Smetanově divadle.

Loni jsem byla na koncertě nejstarší české hudební generace Evergreen Tour, byl tam Josef Zíma, Karel Štědrý, Eva Pilarová, Pavlína Filipovská a další. Na poslední chvíli vypadla Yvetta Simonová. Byla jsem z toho koncertu nadšená.

Tohle turné jsem bohužel nenavštívil. Já samozřejmě rozumím tomu, že zpěvák dokud může zpívat a publikum si ho žádá, vystupuje. Ale já osobně jdu raději na mladší umělce.

Já třeba ráda zajdu na Marii Rottrovou, ale například si mi několik lidí stěžovalo, Hana Zagorová občas využívá playback.

Marie Rottrová je ve formě. To máte pravdu. Jinak to mě vůbec nezajímá, ten kdo zpívá na playback. Takový koncert by mě vůbec nebavil.

Přátelství s Karlem Krylem

Vaším dobrým přítelem byl písničkář Karel Kryl, jak dlouho jste se přátelili?

Bylo to dlouhé přátelství, které trvalo od roku 1968 až do jeho smrti. Byl to vztah intenzivní. Třikrát jsem za ním byl v Mnichově v exilu. Také to byl vztah komplikovaný, jak to mezi intelektuály bývá.

Karel byl intelektuál se vším, co k tomu patří. Měl spousty zájmů. Všechny politika, dějiny, výtvarné umění, krásně kreslil mimochodem, byly velice vyhraněné, tudíž takové byly i jeho názory. Byl i trošku vzteklý. Měřil 158 cm. Kdyby měl jiné rozměry, vsadím se, že by mi i párkrát vrazil. (Smích)

Až tak divoké to mezi vámi bylo?

To tak bylo. Když se někdy namíchl, když šlo o muziku, tak říkával: „Prosím vás, co chcete od Černýho? Tomu se líbila i Ribanna." Narážel tím na hitparádu Dvanáct na houpačce. Zařazovali jsme do ní s tehdejší manželkou nové věci. Na popud jednoho rozhlasového redaktora se tam objevila nahrávka z Ribanny. Byl jsem samozřejmě proti, ale on říkal: „No hele, ať aspoň jednou lidi slyší, jak se zpívá německy. Ono to vypadne." To byla špatná úvaha. Drželo se to tam několik měsíců a strašilo to tam. Karel si pak ze mě dělal do smrti legraci.

Klusovi chybí osobitost

V dnešní době už je na hudební scéně nová generace písničkářů, začalo to asi Tomášem Klusem, ale jsou tu i další, Pavel Callta a Voxel třeba. Jak se na ně díváte? Jsou to pro vás pokračovatelé nebo parodie?

Klus je člověk mnoha talentů. Ve sportu byl v nějaké kategorii mistrem Evropy, snadno udělal herecké zkoušky a je nadprůměrný herec. To s sebou nese i fakt, že je se zájmy rozprsklý do mnoha stran. Jemu se jako písničkáři nedá technicky nic vytknout. Jako autor umí postavit melodii. Jako textař ví, jak má český rým vypadat.

Mně ale nepřijde, že by byl dostatečně osobitý. Neobstojí v konkurenci takových originálů… Kryl už je po smrti… ale jako je Nohavica, Plíhal, Dědeček, Merta, Třešňák. Nejde jen o fanoušky ve velkých sálech, říkám to ze svého hlediska. Je velice dobrý nadprůměr, ale pro mě v první lize nebyl.

Napadne vás někdo z mladší generace.

Ti, co se líbí mně, už nejsou mladí. Kolem padesáti jim je. Třeba Jirka Smrž z Písku. To je mimořádný talent, je rovnocenný Mertovi nebo Oldovi Janotovi.

A co písničkářky?

Nikdy jsme neměli tolik písničkářek jako teď. Pořád zůstává Dáša Voňková. Radůza je úžasná, dále Karolína Kamberská, Pavla Milcová nebo Sylvie Krobová. To, že nejsou v televizi nebo v rozhlase, nic neznamená. Scéna je rozdrobená, atomizovaná. Jsem přesvědčený, že pokud chce člověk slyšet to nejlepší, musí si za tím dojít do klubů. Nestačí sedět doma na zadku.

Ortel má problém se vším…

Kolem migrační krize vznikl nový hudební fenomén. Nejvýraznější je asi kapela Ortel. Její fanoušci zpěváka často srovnávají s Karlem Krylem, což mi přijde úsměvné. Co říkáte na tuto kapelu vy?

Zásadně nezakazovat nic. Cokoliv zakážete, pomůžete tomu. Dodáte důležitost, kterou to bez zákazu nemá. Mně to vůbec nic neříká. Pro mě je to nuda. Politický názor je každého věc. Důležité je vyjádření, hudba a text. Jde o neumětelství. Mají problémy se vším: s češtinou, výslovností, nápadem, rytmem…

Když už jsme u té politiky, nedávno se ve spojitosti s Anděly hodně mluvilo o vyjadřování politických názorů umělci. Patří podle vás tohle k muzice či obecně do kultury?

Umělec má podle mě právo říct kdykoli a kdekoli, co si myslí. Není pro mě důležité, jestli s ním souhlasím nebo nesouhlasím. Nemůžu si říct, že jsem měřítkem všeho. Každý máme jiná měřítka. Pro mě je důležité, že je to jeho přesvědčení a že to říká ze sebe, nebo jestli ho podezírám, že to říká proto, že to jeho publikum právě tohle chce slyšet.

Koller říká, co si myslí

U Davida Kollera se mi líbilo, že jeho management ohlásil, že tento zpěvák nebude vystupovat v těch sálech, kde zahraje Ortel.

Zrovna Davida Kollera znám dlouho a vím, že říká, co si skutečně myslí… V rocku je to zvláštní. Ale daleko větší gesto ze všech rockových muzikantů udělal Vláďa Mišík, když odmítl prezidentovi státní vyznamenání.

V letošním roce mě překvapila nadílka koncertů zahraničních hvězd. Během jednoho roku tu zahráli nebo zahrají Brian May, Paul McCartney, Muse, Bryan Adams, Black Sabbath, AC/DC, Uriah Heep, Smokie, Slade, Red Hot Chili Peppers, Scorpions, Robert Plant a to vyjmenovávám jen ty, na které jsem šla nebo půjdu, je jich ještě mnohem víc. Zdá se to jen mně, nebo je to opravdu výjimečné?

Já si myslím, že těch koncertů pořád přibývá. Když jsem byl poprvé v životě v roce 1974 v Londýně a nemohl jsem se rozhodnout, na co který večer půjdu, tak Praha je dnes skoro srovnatelná. Jsou večery, kdy nevíte, čemu dát přednost.

Nedávno jsem viděl úžasný koncert Glena Hansarda, což je podle mě nejlepší rockový zpěvák současnosti. Už si to myslím dlouho. Kdykoliv v Praze je, snažím se udělat si dlouho dopředu v diáři volno.

Takže navštěvujete ještě velké koncerty?

U mě je to komplikované tím, že sám v týdnu hodně vystupuji. Vystoupení mám dlouho dopředu vyjednané. Bylo by hloupé to udělat pořadatelům. Stalo se mi to od roku 1971, za 45 let, jen jednou jedinkrát, kvůli anglické královně, když mě Havel pozval na hrad. Podat si ruku s královnou, to je jen jednou za život. Teď jsem chtěl moc navštívit Aznavoura, měl jsem nabídku, abych o tom napsal, ale měl jsem vyjednané Ústí nad Labem. To se nedá nic dělat. Já to svoje diskžokejství beru naprosto vážně.

David Bowie: Black Star

Únorové Rockování v Klubu Na Rampě patřilo čerstvě zesnulému Davidu Bowiemu. Překvapila vás jeho poslední deska Black Star?

Jak to říct… Překvapila mě zpráva, že zemřel. Nevěděli jsme, že půl druhého roku neúspěšně bojoval s rakovinou a že věděl, že se to nedá vyhrát. Ta deska je podle mého soudu výborná. Málo komu se to povede, aby na závěr života udělal dvě tak skvělá díla. I deska Next Day, která byla zase úplně jiná hodně rocková, se povedla. Černá hvězda je takové requiem. Ale není to ojedinělé.

Když umíral šansoniér Jacques Brel, také měl rakovinu, ve studiu nemohl skoro dýchat a natočil výborné poslední album. Největší countryová hvězda Johnny Cash poslední čtyři studiová alba natáčel ve stavu, kdy nemohl chodit a mluvit, ale do mikrofonu to nazpíval.

Někdy se v těch umělcích ještě vybudí ta poslední energie. Že Bowie napsal tak úžasné písničky, to mě překvapilo.

Setkání s Rolling Stones a Paulem Simonem

Určitě jste se za svůj život setkal s mnoha zajímavými umělci, můžete uvést pár, kterých si nejvíce vážíte?

Ze světových hvězd? Vážím si setkání s každým. Nedá se říct, jestli bylo víc shledání s Rolling Stones, s Paulem Simonem, Peterem Gabrielem nebo Tinou Turner. Nejvíce jsme si popovídali s Paulem Simonem a hodně zvláštní bylo setkání s Peterem Gabrielem… Ví hodně o anglické literatuře a v té době moje dcera studovala taky anglickou literaturu, takže bylo o čem mluvit. Já mám strašně rád tvorbu s Genesis i jeho sólovou.

Potom jsem si hodně užíval setkání s Rusy. Třeba s Bulatem Okudžavou jsem se setkal v roce 1963 a pak až někdy v 1993. Odmítal sem jezdit, dokud jsme byli okupovaní, což bylo od něj krásné gesto. Přemýšlím, abych na někoho nezapomněl. Také mám hrozně rád polskou scénu, třeba veselou zpěvačku Marylu Rodowicz.

Už asi neexistuje žádný interpret, se kterým byste se chtěl setkat nebo s ním dělat rozhovor?

Já si od rozhovorů moc neslibuji a už na ně ani nemám tolik chuť. Žádná z těch světových hvězd nemá na něj čas, ani klid. Je to vždy ve strašném fofru. Je to od novináře velká namyšlenost věřit, že zrovna on udělá skvělý rozhovor.

Pokud toho zpěváka nebo skladatele opravdu sledujete a o každém jsou knížky, co vám může říct, co byste se o něm nedočetla už před tím. Mě spíš baví to, co nemůžete vyčíst. Jaká má gesta, mimiku, jak mu hlas zní a jak myšlenky formuluje. To je věc formy, ne obsahu.

Samozřejmě, že bych se rád setkal s Dylanem. Dvakrát jsem mu byl na dosah. A s Cohenem taky. Znám jeho písně velmi dobře a překládal jsem si je.

Nikdy nemůžete žádného zpěváka poznat líp než skrz jeho tvorbu. Domnívat se, že když s ním strávíte pět hodin, že mu budete vidět až do žaludku, to je omyl.

Spíš to bude o tom, že člověk chce pobýt vedle svého oblíbeného interpreta.

I když s Paulem Simonem jsem žasnul. Večeře trvala pět hodin a oni se skoro celou dobu bavili o volbě amerického prezidenta, koho by volili. Padala jména, která jsem v životě neslyšel, přestože mě Amerika a její historie zajímá. To bylo velmi zvláštní setkání s muzikanty. Byla tam celá kapela.

Rád si povídá s Karlem Gottem

A co čeští muzikanti?

Musím říct, že někteří čeští muzikanti jsou na povídání velmi zábavní. Zvláštní je, že Karel Gott, jehož repertoár mi už dávno vůbec nic neříká, je to sentimentální zboží, když začne mluvit o aranžmá, nástrojích a kapele, tak ho rád poslouchám, i když nearanžuje, pozná dobrá aranžmá a dokáže si vybrat sbor i muzikanty. Má úžasný hudební sluch.

Jak se díváte na hudební soutěže?

Důležité to bylo kdysi, kdy ten socialismus byl ekonomicky špatný systém, byl hrozně seškrcený. Než se něco schválilo, trvalo to. Byly jen dvě nahrávací společnosti. Když se potom ukázalo, že ve Zlatém slavíku vítězí jiní zpěváci než sólisté Orchestru Karla Vlacha: Chladil, Simonová, Cortés, ale že je to Suchý, Matuška, Štědrý, Pilarová… Soutěže měly význam.

Dnes jsou jasně spočitatelná měřítka: počet prodaných desek a ještě důležitější návštěvnost na koncertech… Co je komu platné, že vyhrává soutěže, když pak na něj nepřijdou diváci. Je to milé, když se umístí, ale myslím, že moc důležité to není.

Jiří Černý

Významný hudební publicista letos v únoru oslavil 80. narozeniny. V letech 1951-55 vystudoval průmyslovou školu stavební v Praze, pokračoval však na katedře žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1955-60, Mgr.). Pracoval jako sportovní novinář v časopise Československý sport, 1963-65 byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Mladý svět. Poté působil jako hudební publicista a kritik ve svobodném povolání (jen v letech 1971-73 byl zaměstnán jako tiskárenský korektor a 1973-77 jako pedagog na Lidové škole umění v Praze). V letech 199092 byl šéfredaktorem časopisu Rock & Pop, od té doby je opět ve svobodném povolání.

Zájem o hudbu, který brzy převládl nad jeho aktivitami ve sportovní oblasti, projevil Černý už na počátku své novinářské kariéry: jeho vůbec prvním textem s hudební tematikou byla recenze inscenace Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle (Večerní Praha 28. 3. 1956). V oblasti operní tvorby získal empirickou cestou mimořádně bohaté znalosti, jichž využívá ve své odborné publikační činnosti.

Jeho recenze, kritiky a rozhovory s interprety vychází knižně, zatím jsou v prodeji tři knihy, ale nakonec jich bude pět.

Zdroj: http://www.jiri-cerny.wbs.cz/

Autor: Hana Langrová

18.7.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Historický pohled na původní nervové sanatorium v Martinově údolí. Dnes se zde léčí dospělí s dýchacími obtížemi.
5

Plíce ve Cvikově léčí i příroda

Marek Kvapil
26

Marek Kvapil srazil Brno: Gól je super, hlavní je ale výhra

Paraglidista Stanislav Mayer bude v úterý vystupovat a promítat v Bedně

Liberec - Paraglidista Stanislav Mayer z Liberce se má čím chlubit. Absolvoval jak RedBull X-Alp, tak i RedBull Dolomitenmann.

Pátrání po dívkách z Děčínska má šťastný konec, policisté je našli v Liberci

Liberecký kraj – Od neděle policie pátrá po dvou mladých dívkách z Děčínska. Podle policie měly v neděli večer nasednout v Děčíně na rychlík do Liberce. Od té doby o nich jejich rodiny neví.

Jan Stočes se stal trenérem roku ATP

Liberec - Šéftrenér tenisového klubu LTK Liberec má za sebou životní sezónu v pozici hlavního trenéra polského tenisty Lukasze Kubota.

Nakažených HIV je víc. V pátek začal Evropský týden testování na HIV a žloutenky

Liberecký kraj – Kampaň má za cíl upozornit na nutnost včasné léčby i na stále stoupající počet nakažených.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT