Během covidu jsem si sáhl na dno. Psaní desky byla terapie, líčí rapper Garand

Dá se tedy říci, že je to kronika vašich dní. Je to tedy tak, že si při konkrétní písni vzpomenete na nějakou konkrétní událost, že vám ji připomene? Album jste věnoval svému dědovi Valentýnu Harantovi, asi tuším proč.
Album jsem opravdu věnoval svému dědečkovi, který byl pro mě důležitý člověk, já i brácha jsme si k němu vždycky rádi chodili povídat. Tak jsem všechny ty věci, co jsem měl na srdci, říkal do mikrofonu, a tak skladby Aperitiv a Digestiv, což je intro a outro alba, jsou věnované jemu. Jsou to pro mě dvě nejsilnější věci z alba. Děda umřel na covid a asi měsíc potom jsem začal album psát.

Názvy písní jsou v angličtině, jsou i písničky nazpívané anglicky?
Nejsou. Celá tahle doba je poangličtěná, já nemám moc rád diakritiku a snažím se vždycky názvy vymýšlet nějak zajímavě. Udělal jsem to tedy v tomto stylu a vypadá to, že je to anglická deska, ale je to naprosto české. Většinu svých skladeb mám česky, ale spolupracuji s lidmi, kteří mi třeba zpívají refrén anglicky, jako například Lenny a moje přítelkyně Zea. Na tomto albu se mnou spolupracoval kanadsko-slovenský hudebník Milan André Boronell, který do toho vložil duši a díky tomu má hudba emoce. On také zpívá anglicky.

Jste autorem textů i hudby, nebo psal hudbu někdo jiný?
Amonit jsme dělali naprosto od základů s muzikanty, kteří se na něm podíleli. Většina mé tvorby je hodně samplovaná, což znamená, že jsou to digitálně vytvořené věci a do toho se samplují staré soulové nebo jazzové tracky. Ale toto album je jiné, je to celé živá hudba. Na všech mých albech se mnou spolupracuje Kenny Rough, který je také liberecký rodák, a ten tady řešil primárně zvuk. Ale co se týče hudby, spolupracoval jsem se dvěma producenty - jedním z nich je Milan André Boronell a Matěj Soukup alias Under My Pillow. To je mladý talent, kterého jsem objevil asi před dvěma lety. Spojili jsme síly a našli jsme se, on je někým, koho jsem hledal dlouhá léta. A je to znát, této desce hodně pomohl.

Paulie Garand - Starkids feat. Ben Cristovao & Majk Spirit

Živá hudba je tedy poměrně velká změna, sklouzl jste spolu s ní k nějakému žánru? Na co se mohou posluchači těšit?
Miluji soul, miluji jazz, miluji folk, miluji swing a všechny tyto prvky se snažím dostávat do své muziky. Tady se dá možná říci, že to má takové soulovo - gospelové ambice a celou tour a koncerty, co pojedeme, chystáme s živou kapelou. Strašně se těším na to, až to lidem představíme nejen na desce, ale i s nástroji naživo. Křty máme v Liberci, Praze, Brně a Bratislavě a v příštím roce se rozjedou větší tour, festivaly a akce v klubech.

Ve svých hitech z dřívější doby se věnujete i aktuálnímu dění v Liberci, jak je tomu na albu Amonit? Také tam něco zazní?
Na albu jsem řešil spíš sebe než politické nebo společenské problémy. Ale Liberec je v tom extrémně odražený, je tam cítit. Jsou tam různé odkazy na naše město. K albu mám už venku tři klipy a před měsícem jsme točili další na vypuštěné přehradě, právě na song, kde se promítá mé patriotství a Liberec a na něj se těším, to bude strašně hezký klip. Chtěl bych ho vydat během listopadu, ještě před křtem, který je 9. prosince.

Amonit je spjatý také se skláři, respektive jste si nechali vytvořit exkluzivní skleněnou plastiku od Bejvl Design Studia. Z jakého důvodu?
Studoval jsem uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci, obor kov a šperk a od té doby jsem v kontaktu s lidmi z oboru, i se skláři. Dlouho jsem pracoval s digitálními věcmi a teď, když jsme dělali nové album, chtěl jsem ho udělat podle sebe, nehledět na žánr ani dobu, udělat ho artové. S člověkem, který se mnou řešil vizuální koncept, Benjaminem Buttlerem, jsme vymysleli, že uděláme nějaký artefakt, který bude značit amonit, naši vizi amonitu. Oslovili jsme různé skláře a nejlepší byl návrh od Jaroslava Bejvla. Tak jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, natočíme o tom dokument a uděláme skleněnou plastiku, která bude symbolem alba. Celou dobu toho procesu jsme byli v huti v Kamenickém Šenově a vznikla tam i fotka, která je na přebalu alba. K vidění bude plastika na všech koncertech k albu.

Koho vaše hudba oslovuje, kdo chodí na vaše vystoupení?
Momentálně je to tak, že je to takový průřez generacemi a je to strašně krásné vědět, že nejsem jenom sezónní záležitost. Chodí na mě mladí lidé, především studenti, chodí na mě rodiny a lidi, kteří na mé muzice vyrostli, a je to pro ně teď takové zpestření. Chodí si třeba zavzpomínat.

Hodně lidí oslovujete i právě tím, že zpíváte o Liberci, cítí v tom patriotismus. Máte v tomto ohledu od posluchačů reakce?
Paradoxně i lidé, kteří tady nežijou, si díky mé muzice zamilovali Liberec a jezdí sem na výlety. Když tady pak jsou, tak mi píšou, že byli na Ještědu nebo v Liďákách, že šli po lokacích z klipu a že by mě chtěli někdy potkat. Tak to je příjemné číst. Já jsem vždycky kopal za Liberec, přirostl mi k srdci, zažil jsem tady hezké dětství, tak si nechci nechat vzít to potěšení z toho, že mám město rád. Zbožňuju se procházet Masaryčkou, v Lidových sadech, a to okolí vůbec je jedna z nejhezčích částí České republiky, kolem lázní, zoo, Lesák. To ve mně vyvolává vždycky krásné pocity.

Popisovat rychlorande z pohledu ženy je věrohodnější, říká autor nové knihy

Vydáváte také magazín GarandMag. Proč, koho tím chcete oslovit, co je smyslem magazínu? Proč jste se do toho vůbec pustil?Vždycky mě bavily časopisy a celá má značka vznikla na tom, že když jsem skejtoval, vždycky jsem zbožňoval různé skateboardové firmy, sledoval jsem, jaké dělají designy, jaký mají tým lidí, a vždycky byl můj sen si jednou vybudovat nějakou značku. A s hudbou tato možnost přišla, založil jsem Garandbrand, který se rozjel a od roku 2013 ho držíme. Je to pro mě spíš láska než business, stejně jako ten časopis. A když přišla možnost udělat časopis, šel jsem do toho. Je to vždycky takový bulletin o mém hudebním životě a trochu promo pro lidi, kteří se mnou na tom vždy pracují. Je tam rozhovor s grafikem, designérem a podobně. Chci dát lidem najevo, aby se inspirovali jejich tvorbou. Motorem celé věci je Petr Vondřich, se kterým jsme to dali do kupy.

Ne každý má svoji zálibu jako práci. Jak jste na tom vy? Uživíte se hudbou?
Je to moje práce. Já jsem za tím šel a jsem rád, že jsem si ten cíl naplnil, protože mi podle mého moc lidí nevěřilo, ani v rodině. Cesta byla celkem trnitá, pár let trvalo, než jsme se dostali do povědomí a začaly z toho plynout nějaké větší peníze. Dřív to bylo takové, že první roky jsem přežíval z měsíce na měsíc, jezdil koncerty, abych měl na nájem a všechno si dělal na koleni. A když se pak to kolo rozjelo, začal jsem to hrotit ještě víc. Osmdesát procent úspěchu je vlastně všechno kolem, ať už marketing, videoklipy, fotky, média. Jsem rád, že se z toho všechno našla ta jehla v kupce a zhmotnila se.