„Seriem na to. Nie čas na hrdinstvo," rozhodne jedna ze dvou kantorek, které se snaží rozklíčovat nepravost, která se děje na základní škole v Bratislavě. Tato věta přichází ve chvíli, kdy už to vypadá, že je všechno ztraceno.

VÝBORNÁ GRADACE

Divák ani nedutá a čeká, co se bude dít. Tvůrcům se výtečně podařilo vygradovat příběh.

Jeho vyprávění je retrospektivní a postupně poodhaluje životní osudy různých rodin. Informace přicházejí postupně, tajemný celek se postupně otevírá.

O několika divák ví pouze to, kde pracuje matka a otec. Další poměry se dozvídá ve chvíli, kdy se zástupci rodin sejdou ve třídě svých potomků a debatují nad vzniklým „problémem".

DRŽÍ S UČITELKOU

Většina svorně tvrdí, že o ničem neví, nebo že se nic špatného neděje. Zarputile drží spolu. Jen tři rodiny se rozhodnou proti teroru učitelky bojovat.

Potíž tkví v černobílé charakteristice postav. Ty se totiž v dramatu dělí na pouhé dvě skupiny, když nepočítáme politicky nezatížené děti. Právě zasazení univerzálního děje do 80. let socialismu v Československu dělá z postav buď přisluhovače s „komunistickou sviní", která se stala třídní učitelkou ve třídě na bratislavské „základce", kde se celý děj odehrává, nebo bojovníky proti režimu.

Nejtěžší z úkolů dostává účetní z letiště. Má do Ruska dopravit buchty tyrančině sestře. V obavách o místo tak neučiní a pomsta na jeho dcerce začíná.

NECHAJÍ SE VYDÍRAT

Drtivá většina rodičů vypočítavé učitelce posluhuje: jedna matka ji češe, invalidní otec chodí na nákup, zručný tatík opravuje rozbité věci. Některé děti ke kantorce docházejí na úklid domácnosti. Další z otců má opravit pračku.

Jan Hřebejk, režisér filmu UčitelkaA tady je další háček. Jde totiž o násilníka, který má problémy se zákonem, a tudíž je pro režim nevyhovující. Další protikomunistický rebel.

Postavy se tedy v tomto filmu dělí na ty, co jdou s režimem a ty, co bojují. Nikdo politicky neutrální, kdo třeba chce pouze ochránit budoucnost svých dětí.

Není z díla úplně zřejmé, že kdyby se děj odehrával v jiné době, rodiče by vyděračce posluhovali obdobně, protože jim prostě záleží na jejich ratolestech.

Rodiče jsou pro své děti schopni dělat různé věci, ať zákonné či nezákonné, a asi nezáleží na režimu.

Většina rodičů jistě posluhovala učitelce hlavně kvůli budoucnosti svých dětí a ne kvůli její vysoké socialistické funkci na škole.

DĚTSKÁ STATEČNOST

Dětské role ovšem také projeví velkou míru statečnosti a nakonec se za ně postaví i jejich rodiče, kteří v socialismu trpěli. Stejně jako tomu bylo v listopadu 1989 „My jsme si to líbit nechali, naše děti ale mlátit nebudete."

Forma vyprávění je velice zábavná a pestrá. Rodiče se na konspirativní třídní schůzce postupně postaví a vyprávějí svůj příběh… Děj se tedy vždy vrátí do současnosti a pak se zase vzpomíná. Tvůrčímu týmu se podařilo vystavět příběh tak, že vůbec nepůsobí zmatečně a každý se v něm orientuje.

Snímek je založený i na překvapeních a nechybí mu ani nadsázka a humor. Přestože se ve snímku řeší závažné věci, ze kterých sem tam i dost mrazí a divák se cítí bezmocně, stejně jako hlavní hrdinové, dost často se i zasměje.

Další devízou Učitelky je, že vznikala v česko-slovenské koprodukci a nabídla neokoukané tváře.

Drama bodovalo ve Varech, v kategorii Cena za ženský herecký výkon zvítězila herečka Zuzana Mauréry, hojně obsazovaná ve slovenských seriálech.

VZNIKAJÍ TU I KVALITNÍ FILMY

V české společnosti se v posledních letech traduje klišé, že české kinematografie nestojí za nic.

To je ovšem příliš tvrdé zhodnocení. V posledních letech se pár kusů povedlo, například: Teorie tygra nebo Kobry a užovky.

Drama Učitelka tvůrčího tandemu Petr Jarchovský a Jan Hřebejk se po bok těchto povedených českých filmů může se ctí postavit.