Ráda si dlouho pospím a zbožňuju Boba Dylana

Rodačka a patriotka z Liberce Barbora Kubátová je od října 2012 v angažmá Naivního divadla. S undergroundovou odnoží Divadla F. X. Kalby hraje téměř od jeho vzniku v roce 2010. Studovala na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU v Praze. Hraje na mnoho nástrojů a libuje si i v módě. Více o sobě pověděla v rozhovoru.

Hrajete v Liberci ve dvou divadlech v Naivním divadle a s undergroundovou odnoží Divadla F. X. Kalby. Jak se vám to daří skloubit?

Je to skvělé. Akorát se mi to vyrovnává. Myslím, že je to ideální stav. V Naivním divadle jsou moc dobří lidi, herci, vedení… Celé divadlo velmi dobře funguje. Jsem ráda, že můžu být jeho součástí. Věci, které tam děláme, jsou primárně pro děti. Dětský divák vládne nad vším.

V leckterých divadlech pro děti to takhle nefunguje. Naivní divadlo tu má dlouholetou tradici.

A s Kalbou?

S F. X. Kalbou si hry tvoříme úplně sami, takže možnost, že by nás to nebavilo, se vylučuje. To je velká výhoda. Děláme to, co nás baví a co chceme dělat. To se jinde v divadlech asi moc nestává. Mně nespokojenost ale zatím nepotkala nikde. Jsem pracovně velice šťastná. (Smích)

V Naivním divadle jste ale celkem krátce, jak k tomu došlo, že jste začala hrát v loutkovém divadle, díky škole?

V červnu 2012 jsem skončila DAMU. Už jsem byla nastavená, že budu na volné noze.

V Praze jsem hrála v Minoru a Ypsilonce ještě na škole. Taky jsem věděla, že budeme hrát s Kalbou, ale upřímně jsem se trošku bála, jak to všechno bude bez stálého příjmu. Jestli hostování vůbec vystačí na uživení. A pak se to zlomilo v červnu. Ostatní, co šli do angažmá, už to věděli třeba od února, března, takže to bylo dost pozdě.

V červnu mě pan ředitel Doubrava potkal na festivalu v Plzni. Zastavil mě. Bylo to takové legrační, zmatené.

Zeptal se mě: „Báro, umíte s loutkama?" A já jsem mu rozuměla, jestli mluvím s loutkama? Tak jsem na něj tak divně koukala a začala jsem breptat, že s nima jako mluvím, že si s nima povídám a vycházím s nima. Bylo to legrační. Myslel si, že si z něho tropím žerty.Tak si ze mě teď kolegové někdy utahují… Mám takový rituál před představením, že si vždycky vezmu tu svou loutku a pohladím ji a dám jí pusinku. A poprosím ji, aby mě poslouchala. Už se totiž párkrát stalo, že mě neposlouchala. 

Takže jste se nakonec domluvili, že do toho angažmá půjdete?

Byla to rychlá akce. Pan Doubrava se mě zeptal, jestli nechci jít do angažmá a já, že moc ráda. Bylo to pro mě ideální. Mohla jsem zůstat v Liberci, který miluji. Nečekala jsem to. Byla jsem šťastná. Jsem velký fanoušek města Liberec.

Jak trávíte volný čas v Liberci? Jestli tedy vůbec nějaký máte?

Je to trošku omezené časem, co strávím v divadle. Také trávím svůj volný čas i s lidmi z divadla. Jsme všichni dobří přátelé. Jak v Naivku, tak v Kalbě. Jsme vlastně většinu dne pořád spolu. Je to nádhera, když se člověk může těšit do práce, protože to klape s kolegy.

Jinak trávím volný čas ráda s rodinou. Někdy mě ale zachrání osamocené vycházky lesem. To se vždycky uklidním.

Máte nějaký oblíbený liberecký podnik?

Stereo. To je taková naše základna, náš spřátelený bar. Známe se tam s provozním. Dokonce i na léto chystáme, že by Kalba mohla udělat novou hru u nich na zahrádce. Je to v plánech, ale ještě jsme to nezačali řešit. Snad to vyjde. Ale většinou si dáme pivo po představení v klubu na Malém divadle.

S F. X. Kalbou jste začala hrát dříve. Jak jste se dali dohromady?

Karolína Baranová s Tomášem Dianiškou zkoušeli první verzi Googling and Fucking. A režisér Braňo Holiček, který pak tuto hru rozšířil, je můj spolužák z ročníku na DAMU, tak jsme se znali. Domluvili jsme se, že uděláme něco v Liberci, dali jsme se všichni dohromady a pak už to jelo.

A jak to máte časově, není to náročné?

Někdy je to strašné. Jsem velký spáč. Vydržím spát i šestnáct hodin v kuse, i když nejsem unavená. Jdu spát v jedenáct a probudím se klidně další den ve tři odpoledne. (Smích) Od té doby, co jsem v Naivku, vstávám třeba v 7.30 a na osmou musím být v divadle. Hrajeme většinou dvakrát dopoledne. No a odpoledne zkouška.

Když do toho máte zkoušky s druhým divadlem, tak to může být docela nestíhatelné, ne?

Teď už to bylo trošku neúnosné, protože jsme zkoušeli Dianiška je Bůh a můj režim vypadal takhle: ráno dvě představení v Naivním, od 12 jsme měli zkoušku s Kalbou do večera. Byla jsem na nohou od sedmi do šesti a měla jsem za sebou třeba i tři představení a čtyřhodinovou zkoušku. Ale člověku to dává jinou sílu. To úsilí se vrací jinde.

Pocházíte z divadelnické rodiny? Vaše sestra hraje a jednou jste přede mnou zmiňovala i babičku. Kdo všechno u vás v rodině je políbený divadlem?

Sestra vystudovala JAMU v Brně. Hrála dlouho v Huse na provázku a teď je v Praze Na zábradlí. Naše babička byla ochotnice a maminka taky hrála ochotnické divadlo.

Občas taky fušujete do psaní a režie. Pod čím jste autorsky a režisérsky podepsaná?

Začala jsem svou diplomkou Siegfriedova idyla, ve kterém jsem i hrála. Napsala jsem i krátkou hru Cela, kterou sem tam hrajeme s F. X. Kalbou. Psaní mi dává radost. Jednou za čas mě popadne, že bych napsala knížku. Jenomže jsem hrozný magor. (Smích) To je jako s hudebními nástroji. Chtěla bych hrát na všechny, a vždycky skončím u fáze, kdy si něco málo už sama zahraju a to mi stačí. Podobné je to i s psaním knížky.

Na módní přehlídce liberecké návrhářky Miry Božské jsem vás vlastně viděla hrát na saxofon, na jaké další nástroje ještě hrajete?

Hrála jsem asi čtrnáct let na klavír, ale teď na něj už asi pět let necvičím. Dala jsem si předsevzetí, že začnu zase zkoušet, ale podařilo se mi to asi dvakrát, a už zase lážo plážo…  Na saxofon hraji asi od osmé třídy. Teď se učím na kytaru. Dám déčko, áčko a cikánský géčko a s tím už člověk něco udělá.  Pak umím tak zhruba ještě na klarinet a housle. Jako malá jsem zpívala v Severáčku. Teď taky učím hrát na saxofon jednu desetiletou holčičku. Líbí se mi, že můžu někomu něco předat.

Co vás baví hrát za muziku? Spíš klasiku, nebo něco současného?

Na klavír zbožňuju klasiku. Můj velký cíl je Rachmaninovův klavírní koncert. Umím začátek. Pak mě baví, já nevím, třeba Chopin, Debusssy.. Jsem ale flákač. Takže pravidelně netrénuji.

Na saxofon aspoň hraju v Naivním divadle. Asi ve třech představeních, tak jsem ráda, že mě to nutí cvičit.

Když jste takhle muzikální, jakou hudbu si pouštíte ráda doma?

Já jsem folkař. Zbožňuju Boba Dylana, Johnnyho Cashe… Tyhle starý kluci americký mě berou. Českou hudbu tolik neposlouchám, ale snažím se ji mapovat.Tak třeba Buty si ale ráda poslechnu. Vyrůstali jsme na libereckých kapelách Těla, Jarreti…

Vraťme se ještě k módě. Dělala jste modelku na několika přehlídkách Miry Božské. Máte ráda módu?

Já bych si sama sebe jako model nevybrala. (Smích) Měly jsme trošku konflikty, že jsem jí říkala: „Míro, to ne, to si na sebe nevezmu! To nemůžeš myslet vážně na mou postavu."

A co líčení a kostýmy v divadle? Užíváte si to?

Vždy, když se zkouší nová hra, tak se člověk těší, co dostane za kostým. Ale trošku mě otravuje, že se ráno v sedm obléknu do svého oblečení, když jdu do Naivního divadla. Bydlím od něj asi tři minuty. Tam se svléknu. Navlíknu si něco a pak se zase převlékám. Někdy mám pocit, že se pořád jen svlíkám a oblíkám. 

A co doma? Máte hodně oblečení? Libujete si v něm jako většina holek?

Ano. Jsem hrozná hadrářka. Kamarádi na mě nadávají, že mám jenom samé oblečení. Něco dám pryč a hned si zase koupím nové.Někdy se i vícekrát za den doma převléknu, ale to je snad už nemoc z divadla. Taky mi dělá dost problém nějaké oblečení vyřadit. Je mi ho líto. Pak ale udělám jednou za čas čistku a dám to na charitu.

Pojďme ještě diváky pozvat do divadla. V Naivním divadle teď máte po premiéře hry pro nejmenší publikum O Beránkovi, který spadl z nebe. Jaké to je hrát pro děti od 2 let?

My jsme si říkali, že to bude klidné zkoušení bez stresu, když přišli režisérka Míša Homolová s dramaturgem Vítkem Peřinou s nápadem, že uděláme hru pro nejmenší. Mysleli jsme si, že to bude klídeček. Že to bude víc výtvarné a herecky jednodušší. Zkoušky nakonec byly bezvadné, moc mě to bavilo. Ale musím říct, že to bylo dost těžké. Někdy jsme se s tím prali. Nejsou tam skoro žádná slova, byl napsaný jen bodový scénář. Bylo těžké vybrat, co tam dát, aby to nebylo moc, nebo zase málo. Myslím ale, že se výsledek povedl.

S Kalbou teď máte po premiéře Dianiška je Bůh. Těch her už máte poměrně hodně, máte nějakou oblíbenou?

Mám ráda Logo, neboť jsme to hráli jen krátce, kvůli úrazu Jakuba Albrechta. Zase se těším, až to začneme teď v březnu hrát.

Dianiška je Bůh je novinka. My si hrajeme a je to pro nás zábavné. Nevím, jak pro lidi. Když o tom tak mluvím, tak si uvědomuju, že mám vlastně ráda všechny hry.