Liberec – Přinášíme vám druhou část rozhovoru s profesorem Bohumilem Nuskou. Jeho přehled v humanitních vědách a především jeho znalosti z kulturní historie lidstva jsou velmi obsáhlé. To je vítané komukoli, kdo má zájem číst nebo poslouchat jeho myšlenky a názory, které z těchto znalostí a nezbytných souvislostí vyvěrají. Přestaneme koukat jen na špičku svého nosu a podíváme se, alespoň na chvíli, o kousek dál nebo hlouběji do prastarých vrstev našeho vědomí a kolektivní zkušenosti.

Existují doložené případy, kdy lidé dokáží číst v minulosti nebo naopak v budoucnosti…
Různá náboženství nebo filozofie dospěly k pojmenování, označení božský. Zde čas neexistuje. Ten existuje jen pro nás a my skrze něj svět kolem nás filtrujeme a vnímáme. Objevují se zvláštní věci, někdo někde řekl co bude za rok a ono to bylo. To si nedovedeme představit. Čili my si zřejmě informace vytahujeme, v tomto našem kosmu, který je vzácný proto, že je nastavený svými parametry pro život. Zatímco další nekonečný počet vesmírů neumožňuje organizaci života.
Takže to vypadá, že je za tím vším nějaký kreatur nebo řecky demiurgu. Jenomže ono to může být ještě jinak, pro lidi, kteří neradi pracují s náboženstvím nebo mýtem, říká se, že vesmírů je nekonečně a my se teď zrovna bavíme v tom, kde může existovat život. Máme to štěstí.

Jak se dá tedy vysvětlit naše vnímání času?
To co jsem řekl, může vysvětlit i pojem bezčasí. V minulosti existovali lidé a dnes zřejmě také, kteří za určitých okolností mají schopnost vidět minulé jevy. Bylo pokusy zjištěno, že se člověk dokáže napojit na předměty a z nich vyčíst koho nebo čeho se ta věc týká. Takže informace jsou uložené i v předmětech. Věci a předměty si pamatují, tím se zabývá psychotronika. Nejsem toho propagátorem, říkám možná divné věci. Proto máme rádi patnáct let starou tašku, která nás doprovázela… Jsou to pravěká zařízení, která v nás civilizace zničila. Pračlověk je měl. Možná, že tedy neplatí staré logické Aristotelovo – pozdější následuje po dřívějším. Možná, že je tam přesmyčka, jako by jsme měli čas obrácený. Neplatí, že dvě a dvě jsou čtyři, neplatí konsekvence je–li jedno, nemůže být druhé. Neplatí základní logické věci a najednou co s tím?

My pracujeme v tom pravěkém, že když jsem Bohumil nejsem František, že menší se vejde do většího, to jsou axiomata, s tím se rodíme, to se dítě nemusí učit. Takhle svět viděli Descartes a Sokrates. Moderní myšlení dospívá k paradoxům, které vysvětlují jevy, jenž nejsou postavené na klasické logice, kterou sestavil Aristoteles, a ono to funguje. Takže vysvětlením je, že existují ještě jiná řešení.
My jsme trojdimenzionální bytosti, řekněme, že čas je tou čtvrtou dimenzí, ve které se vše odehrává. Kdyby nebylo času, není nic. Entita, neboli to jest, existuje v čase. Čas skončí tím, že něco vůbec je. Latinsky Nihil est, Nic jest…

Jak vysvětlujete nadpřirozené jevy, nevysvětlitelné přesuny, telepatie…
Velice vzácně se stává, že se člověk objeví v jiné místnosti a neví jak. Existují různé časové smyčky, trychtýře, skrz které lze skočit do jiné entity. Zdokumentované ztráty lidí. Lidé šli přes pole, jeden si to zkrátil… našli se jen končící stopy a už ho nikdo nikdy nenašel. Existují červí díry, bytosti vyššího řádu…?
To jsou všechno jen spekulace, ale krásné. Tím se vysvětluje bezčasí, že někdo může mluvit o minulém nebo budoucím… Jsou to lidské vlastnosti, které nejsou kultivované. Tak třeba telepatie. Elektromagnetické vlny se šíří. Nedivíme se televizi ani rádiu, jsou to přístroje typicky telepatické. Přitom jsou to derivace lidské inteligence, které mají tři tisíce součástek, zatímco lidský mozek jich má miliardy. Bylo by divné pokud by neměli nějakou funkci. Takže když chci telefonovat domů, sahám po telefonu a ten zazvoní a volá manželka. Všechny tyto schopnosti se dají trénovat. Zaměřuje se na to hlavně buddhismus.

Ve struktuře lidského mozku jsou obrovské sály a my nevíme k čemu slouží. Telepatie určitě existuje. Je to naše vybavení pro nouzové situace, které v nás civilizace utlouká. To se týká všeho. Když přestanete používat hodinky, začnete určovat čas podle svých biorytmů, s hodinkami na ruce jste rozmazlení, analfabeti mají výbornou paměť… My nepoznáme jedovatou věc, přírodní člověk se neotráví. Přirozené instinkty v nás utlouká civilizace. Skoro každé malé dítě by mohlo být básníkem, děti krásně malují, později se to ale zastaví, protože je všechno nahrazeno strojově, tlačítky. Proto existuje kýč. Už si sami nemusíme zpívat, zdobit si šaty… Jednoduše ztrácíme schopnosti vnímat podprahově informace, které jsou všude okolo nás, už je nepotřebujeme. Všechny tyto schopnosti jsou člověku vlastní, sloužili k přežití, dnes už je ale nepotřebujeme.

Vypadá to, že život moderního člověka ovlivňují pravěké dispozice více, než jsme si běžně schopní uvědomit…
Pravěk je pořád v nás. Vezměte si například pracovní skupiny, semináře ve škole. Mám dvacet pět studentů, třicet už je dost. Učitel je zvládá, je to jako vlčí smečka, já jsem Akéla. Všechny je znám, dívám se jim do očí, oni mě respektují. Když je jich sto, tak se baví a musí nastat teror, vyhazuji, nedávám zápočty. Stejné je to ve vojenské četě, u skautů v družině. Existují určité závazné počty, stanovené v pravěku lidstva. Je to jako tlupa primátů. Ten počet nám dělá dobře. Můžeme společně sedět u ohně a dotýkat se. Příroda budovala milióny let naši výbavu pro přežití a civilizace tohle všechno ničí tím, že schopnosti nahrazujeme věcmi. Ty stroječky nás ale můžou šeredně zklamat.

Jak je to tedy s lidským společenstvím? Hodně se mluví o tom, že mladí lidé nechtějí mít děti. Je to tedy něco co už taky díky civilizaci nepotřebujeme?
Lidstvo je přemnožené. Tahle věc je jistě ovlivněná dalšími okolnostmi. Mladí chtějí peníze na desky a cestování, to v tom určitě hraje také roli. Ale určitě se ztrácí funkce komunity. Velkoměsto je něco nepřirozeného. Za den potkáte desítky tisíc lidí, které už nikdy v životě neuvidíte. To je úplně rozbité. Já sám neznám sousedy na chodbě. Je to úplná atomizace, kterou vlastně neznáme a která populaci frustruje. Lidi mají pocit, že jsou na život ve městě zvyklí, ale frustruje je to a ani o tom neví.

Lidstvo se ale může bránit, vždycky tu byl nějaký vyšší rozum. Vždycky když bylo třeba, lidstvo najednou vystupuje jako jedinec, skupina má vyšší společný rozum. Když bylo třeba vymysleli jsme parní stroj, který znali už dlouho před tím. Když už je opravdu zle, lidstvo se vzpamatuje. Proto se ani nezničí. Padesát let chodili prezidenti s kufříkem v ruce a hrozila světová válka, která by zničila všechno. Nikdo to neudělal. Žili jsme v neurotickém světě, že se to stane, ale nikdo si to nedovolil. Já si chovám naději, že se lidstvo nezničí, protože zde existuje vyšší společný rozum, který bude zřejmě instinktivní povahy.

Tohle všechno nás tedy neuvěřitelně spojuje, bez ohledu na národnost nebo rasu…
Všichni na zeměkouli jsme Homo Sapiens. Jsme jednoho druhu. Lidi jsou si rovni. Stejně se smějeme, máme stejnou matematiku. Všechno. Argumentem proti xenofobii, nehty, vlasy to je to, co nás spojuje se světem zvířat. Ano jsou rozdíly, ale tematika je stejná, čili diskursivní myšlení nás spojuje. Kdo by stavěl na nehtech, vlasech, tak staví na zvířecím v nás, ale atributem člověka je mozek a ten je stejný, i když se liší v temperamentu, povaze člověka. Hodnota člověka je stejná, kultury jsou různé. Nejsou vyšší nebo nižší kultury. Pygmejové mají nádherné pohádky, kéž bychom je také měli. Kultury jsou rovnocenné, jinak bychom museli mluvit o kulturním rasismu a to je nebezpečná věc. Jsme stejní, jen jinak disponovaní. Vezměte si Číňany. Těch vynálezů, magnetická střelka, která umožnila rozvoj mořeplavectví. Vynalezli občanský průkaz, je to legrační, ale strašně důležitá věc. Papírové peníze. U nás až Mařenka Terezie.

Peníze, to je zajímavé. Dneska mají obrovskou hodnotu a běžně se říká, že hýbou světem. Četl jsem článek švýcarského ekonoma, který tvrdil, že peníze jako systém ohodnocení věcí se hroutí…
Peníze jsou zástupným znakem. Mince je kus kovu, označený státem nebo panovníkem a říká, ano je to tak: padělání bylo těžce trestané. Další stupeň je, že tento symbol, zlatá mince má hodnotu zlata a vyjadřuje určitou hodnotu, pět otroků, tolik kožešin, tři dny práce. Je to symbol něco za něco. Dál se to abstrahovalo do podoby papíru a dnes je to tak, že se peníze tisknou a to je to čemu dnes nikdo nerozumíme, hodnota peněz klesá, stoupá.

Při tom všem co jste mi tu pověděl, jak si podle vás civilizace stojí?
Problém spočívá v tom, že civilizace dala člověku obrovské možnosti, ubývá na zeměkouli necivilizovaných míst. Žijeme v obrovské nadprodukci, a teď co s tím. Rozbíjí se staré struktury, například co se týče etických kánonů a začíná jakési morální bezvládí. Mizí kritéria. Je to vidět například v umění. Postmoderna zrušila všechna pravidla a kategorie, slyšíme, že všechno je hra nebo že všechno je umění, to není pravda. Tady platí staré aristotelovské poznání, jestliže je všechno umění, tak umění neexistuje. Každý není umělec. To je takové trošku hospodské. Umělec je člověk, který umí. Málokdo umí kreslit. Dnes je to tak, že se za veliké peníze prodávají sloní nebo opičí malby… O tohle mluvím v knize Interview, o které jsem se zmínil, toužíme za každou cenu po něčem novém.

Umělec je bůh, to je nebezpečná věc, chybí nám pokora. V gotice neznáme jména autorů. Umění je určené diváků, nelze kašlat na dav, dav je do určité míry blbý, ale percepce umění potřebuje kultivaci jako všechno ostatní. Doktoři bez pacientů budou zbyteční… Umění má stále svou sociální funkci.

Celkově vnímám situaci jako vážnou nebo nebezpečnou, protože došlo ke ztrátě kritérií. Což přinesl postmodernismus, hrůzy druhé světové války, nebezpečí vzniku dalších válečných konfliktů. Tím, že se rozbila kritéria, stalo se to, co je velmi nebezpečné, když vznikl dojem, že je vše dovoleno. Už starý Dostojevskij říkal, Není–li Boha, je všechno dovoleno. A je to pravda. Protože jediné co drží lidi na uzdě, bohužel, je strach. Strach před ostudou, trestní zákoník a policie. Kdyby tohoto nebylo, to by se teprve vraždilo. Instinkty jsou pořád pravěké…