Staré pověsti z Frýdlantska

Mluvilo se při předení o všem možném, žertovaly. Někdy k dívkám přisedl i otec Julie Resslové. Znal spoustu pověstí, veselých i smutných, které se na Raspenavsku povídaly, a které slýchával i on od svých předků.

Jedna z těch pověstí se jmenovala Mrtvý milenec. Blízko Mildenau (v Luhu u Raspenavy) žilo hezké a statečné děvče. Scházívala se svým milým u soutoku říčky Lomnice (Lomnitz) se Smědou (Wittig). Čas ubíhal a mládenec byl odveden k vojenské službě. A tehdy vojna byla velmi dlouhá – plných 7 dlouhých let!

Milenci se sešli večer na hřbitově

Večer, než s dalšími odvedenými chlapci odešel z vesnice, se oba mladí lidé sešli naposledy. Nesešli se však na svém obvyklém místě – na břehu šumících říček, ale na raspenavském hřbitově. A na tomto, zvláštním a strašidelném místu si oba slibovali věrnost až za hrob.

„Budeš mi stále věrnou, než se vrátím domů ? Počkáš a vezmeš si mne za muže ?“ A smutná dívka s očima plných slzí odpověděla: „Ano ! Budu ti stále věrnou, pokud si pro mne sám nepříjdeš. Živý nebo mrtvý !“ Hned brzy po ránu druhého dne se rekruti vydali na dalekou cestu. Až do slunné Itálie. Byla druhá polovina 19. století a v Itálii válkami městských států a státečků začalo sjednocování Italského království.

Rakouské vojsko bylo přítomné v severní Itálii a v jeho řadách byl i mladý rekrut z Mildenau. Po dlouhé měsíce dívka o svém chlapci neslyšela jedinou zprávu. Kde vlastně je ? Je zdravý a ještě živý ? Ale jednou nečekaně, byla už pozdní noc, někdo hlučně zaklepal na okénko dívčiny světničky.

Z těla hocha šel divný chlad

Na kostelních hodinách odbila jedenáctá noční hodina. Dívka se polekala. Vyhlédla z okna a právě blízko, blizoučko jejího okna stál její milý. Nic neříkal, jen kýval a pokyny naznačoval, aby ho následovala. Dívka se rychle oblékla, pár svršků zabalila do malého uzlíku a přes zahradu následovala svého chlapce. S radostí jej objala kolem krku a přitáhla jeho tvář k sobě. Hned se však odtáhla. Z jeho těla šel divný chlad.

Až jí naskočila husí kůže. Pozorně si svého milého prohlédla. Byl to on a přeci úplně někdo jiný. Byl nezvykle bledý, až průhledný. Také jeho zrak byl nyní jakoby nepřítomný. A co víc – mlčel.

Spěšně prošli zahradu, prošli rozlehlou loukou a pomalu šli do svahu k lesu. Teprve nyní se hoch dívky zeptal: „Nebojíš se má milá?“ Děvče odpovědělo: „Nebojím se. Chrání mě přeci tvá láska a laskavost našeho pána Boha!“

Náhle vkročil do nitra skály

Půlnoc již dávno odbila, když se dvojice přiblížila ke kopci se skalní lomovou stěnou. Voják dívku vedl k velikému kamenu, poblíž něho se černal vchod do podzemí. Zavanulo to odtud nepříjemně zatuchlinou. Dívčin chlapec podruhé řekl krátkou větu: „Nuže, tady přebývám. Neboj se a následuj mě !“

Muž bez zaváhání vykročil do nitra skály. Dívka vhodila svůj uzlík do podzemní chodby. Jindy nebojácná se odtáhla a hlasitě zakřičela. „Mám strach, bojím se jít za tebou!“ Vtom slabě zaslechla jak hodiny na vzdálené kostelní věži odbíjejí jednu hodinu s půlnocí. S posledním úderem se s rachotem uzavřel otvor do podzemí. A její milý zde nebyl! Až druhý den se vyděšená dostala domů. Už to nebyla ta veselá dívka, kterou měl každý rád. Hrůzný zážitek ji připravil o rozum. Snad – naštěstí dlouho živa nebyla ! A její milý ? Ten zůstal prý kdesi na italském bojišti !

Josef Molák
Volně přeloženo a upraveno podle pověsti : „Der tote Freier“ (H.Blumrich, str. : 35)
(pokračování příště)