U divadla je pro něj nejdůležitější pokora a ctění řemesla. Je to prý klíč k úspěchu. Vedoucí osvětlovačů Pavel Hejret dává přednost klasickému divadlu před experimentováním, ale ani jemu se nebrání. Prozradil, v jaké hře se mu nejvíce líbila jeho manželka herečka Jana Hejret Vojtková, že se k divadlu dostal díky stopování a co ho v ansáblu mrzí či naopak těší.

První otázka, na kterou se musím zeptat, ta mě hrozně zajímala vždycky, vidí herci na diváky, když jsou na jevišti? Jaký je to pocit, stát tam osvícený?
Nevidí. Rozeznají akorát siluety diváků. Nemají šanci rozeznat, kdo je kdo. Je to relativně nepříjemné. Jde 
o zvyk. Jsem tu již nějaký ten pátek, takže mám srovnání. Dříve se tradovalo, že herce na školách učili pracovat se světlem. Takže se uměli přizpůsobit svícení. Teď se mi zdá, že jak máme omlazený ansábl, tyto herce to už asi nikdo neučil. Občas se stane, že nám někdo utíká do tmy a vyloženě se schovává. Máme 
v souboru vytipováno, kdo takový je. (smích)

Asi neprozradíte koho, že?
To nemůžu. Jedině, že byste do mě nalila pár piv, to bych vám pak řekl všechno. Dělám si srandu. Problém je třeba taky v tom, když máte dvoumetrového herce a metr padesát velkou herečku… Ani jeden z nich nebude mít nasvícený obličej, tak jak bychom chtěli.

Na obličej jsou nějaká speciální světla?
Ne, to ne. Máme tzv. štych, což jsou světla na ochozu divadla. Obsluhují je paní štychařky. Používá se to například při setmělé scéně, kdy potřebujete mít osvětleného jen jednoho člověka. Je to velký reflektor na kloubu, kterým vodíte herce.

Jak jste se dostal k divadlu?
Stopem. (smích) Mám bratránka, který pracoval při škole v Praze v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Přivydělával si tam. V souběžnou dobu jsme se rozhodli opustit rodiče a postavit se na vlastní nohy. V Liberci jsme mívali chalupu, tak jsme tam na nějakou dobu bydleli. Bratranec měl zkušenost z cimrmanovského divadla. Napadlo ho obejít divadla, jestli nepotřebují kulisáky. Shodou okolností v Malém divadle sháněli. Začali jsme tam dělat osvětlovače a kulisáky. On to pak vzdal a vrátil se do Prahy a já jsem po roce přešel na osvětlovače.

A jak to bylo s tím stopem?
No, když jsem odcházel 
z domova, tak jsem stopoval 
z Hradce do Prahy. Zastavil mi bratranec s rodiči. Jeli právě z chalupy ve východních Čechách. V autě jsme se pak domluvili, že se přestěhujeme do Liberce.

PAVEL HEJRET pracuje v Divadle F. X. Šaldy již šestnáct let. Za tu dobu zde připravil světla pro 150 představení.

Kolik let už působíte v Divadle F. X. Šaldy?
Zhruba šestnáct let. Dá se říct, že celý svůj dospělý život jsem prožil tady.

Jak vypadá vaše práce, co přesně děláte?
Jsem šéf osvětlovač, takže mám trochu jinou pracovní náplň než kolegové osvětlovači. Ve své podstatě se jedná o vytváření light designu 
k jednotlivým inscenacím. Společně se scénografy a režiséry vytváříme konečný vizuální dojem pro diváka. Kluci odbavují již hotová, připravená představení.

Vy jste šéf osvětlovač, kolik 
s vámi pracuje lidí?
Mám tři kolegy na stálo. Dva na poloviční úvazek a čtyři paní „štychařky". Dá se tomu říkat i obsluha vodícího reflektorku. Někdo říká paním štychařkám i vodičky.

Můžete to vymýšlení a vytváření popsat i pro nás pro laiky?
Většinu režisérů, kteří ve všech třech souborech pracují, znám. Dřív už tu dělali, takže člověk zhruba ví, co od nich očekávat. Někteří mi nechají volnější ruku, jiní přijdou s jasnou vizí a já se jim ji snažím splnit.

Se kterým režisérem se vám dobře dělá?
Říkal jsem si, že se mě na to zeptáte. (smích) Hodně mám rád Petra Palouše. Ale v podstatě si nepamatuji, že bych se s někým nedokázal domluvit.

Všechna světla se ovládají z kabiny? Tedy kromě štychů.
Při dekorační zkoušce týden před generálkou se vytváří light design. Při generálkovém týdnu už jsou všechny zkoušky svícené. Tam se to dolaďuje. Najeli jsme na systém, že první dvě zkoušky sedím s režisérem 
v hledišti i se světelným pultem, jak na Malém, tak na velkém divadle. Je to lepší pro komunikaci s ním. Z kabiny není vidět spousta důležitých věcí.

Je jednodušší nasvítit činohru než operu například?
Záleží na konkrétních představení. Jednoduchá činohra, která se odehrává v jeden čas na jednom místě, je snadnější na nasvícení. Muzikál, kde je spousta efektů, má například tři sta změn. Moje práce se odvíjí od myšlenek režiséra a potažmo scénografa.

Takže úplně nejsložitější je muzikál?
Když to zjednodušíme, tak asi ano, ale když přijde náročný režisér na činohru, tak si to taky dost užiju. (smích)
Nejpestřejší je ovšem balet. Ten má k vyjádření v uvozovkách pouze svůj pohyb. Takže je světlo důležité. Ne nadarmo se říká, že oči jsou nejvíce vnímavý smysl. Zvuk není tak vnímavý. Oko zaregistruje více vjemů. Zase bych to ale nepřeceňoval. (smích)

Činohra brzy začne připravovat muzikál Spamalot podle Monty Pythonů. Těšíte se na něj? Bude to asi složitější svícení?
Na tomto muzikálu bude dělat právě „můj oblíbený" Petr Palouš, který je v Čechách dvorním překladatelem Monty Pythonů. Je výborný překladatel, byť shodou okolností Spamalot nepřekládal. V Čechách nejspíš větší odborník na Pythony není.

Těšíte se na tohle představení?
Ano, těším se, ale krapet se i obávám… Je to strašně obtížný kus, muzikantsky. Činohra dlouho muzikály nedělala a ty co byly poslední – Urinetown a Balada pro banditu, nebyly, dle mého osobního názoru, příliš zdařilé. Pak nastala doba, kdy činohra přestala muzikály dělat…

Co vás v divadle nejvíce baví? Jaké žánry?
Zdá se mi, že poslední dobou se v divadle moc experimentuje. Já osobně mám nejraději klasické divadlo. Nechodíte do divadla, abyste viděla experimenty na hranici únosnosti a vkusu. Vytrácí se tu řemeslo…

Co by pro vás bylo optimální?
Měli by se zamyslet a vrátit se k pokoře k divadlu. Nemám rád, když se dělá nová inscenace a je od začátku předurčena k úspěchu. Už dva měsíce dopředu se ví, že to bude skvělé… Myslím si, že takhle divadlo nefunguje. Máme občas problémy s návštěvností. Podle mého je to v odklonu od klasiky. Dělal bych experimenty, ale gros by mělo být klasické divadlo.

Pochvalte nějaké inscenace, co vás zaujaly v poslední době?
Na Malém divadle určitě Podivný případ se psem, což je klasická forma divadla. Do prostoru výborně zapadla a režisér Vojta Štěpánek je moc šikovný. V Šaldově divadle mě baví Rodina je základ státu, vynikající komedie – ostatně je to vidět i na tom, že ji hrajeme už více jak pět let a stále je o ni zájem! Z novějších inscenací je dobrá například Ruská zavařenina. Z opery bych vypíchl Rusalku, kde si divák určitě přijde na své. 
Z baletu jsme teď dělali Rašku, ten je povedený a hodně dobrý byl Harald. Moc se mi líbí i Café Reichenberg na Malém divadle. Výbornou hudbu 
k němu napsal náš zvukař Petr Čermák.
Na Malém divadle jste dělal i představení Café Reichenberg, tam jste vytvářel light design úplně sám.
Ano, tam to bylo úplně na klíč. Holky mi nechaly volnou ruku. Naopak potom jsem se musel krotit, abych to nepřeplácal. Běžné představení má zhruba sto změn. Café Reichenberg jich má asi tři sta padesát. Těším se na jejich novinku, kterou teď připravují – Dům Bernardy Alby.

Vraťme se ještě k technice a vašemu povolání. Kolik je na libereckých scénách reflektorů?
V Malém divadle máme sedmdesát stálých reflektorů rozmístěných po baráku. Ve velkým jich je asi sto dvacet. Dále je asi dvacet volně vložených světel, která se dají dát kamkoliv na scénu a rozsvítit, když je zrovna potřeba. Máme i několik tzv. inteligentních světel. Někdy se vytváří světelná dekorace na klíč, což nás teď čeká u Hoffmanových povídek, které ještě stihne režírovat náš odchozí pan ředitel. To bude náročné. Bude to stát na ledkových stěnách.

LEDkám teď patří svět. Myslíte, že se časem začne svítit v divadle LED světly?
To by bylo na větší rozbor. Kdyby chtěl člověk držet krok s dobou a s trendy ve světě, tak je to jen o penězích. Vývoj směřuje k ledkovým světlům. Kdyby člověk měl pár milionů na dovybavení divadla, tak nakoupí ledkové technologie. Je to životaschopnější, výkonnější, lepší. Svět jde v oblasti light designu tímto směrem.

Liberec na to asi mít nikdy nebude.
Přesně tak, ani za sto let. Sem tam se nakoupí něco nového. Chtělo by to ale kompletní technologickou renovaci. Vše se tu lepí na koleni. Je to docela vyčerpávající, aby vše fungovalo. Tři čtvrtina reflektorů je dva až třikrát starých jak já. A to že já nejsem nejmladší. (smích)

Abychom nekončili negativně. Chodíte se dívat na hry, ve kterých hraje vaše manželka?
Za ta léta, co tu jsem, jsem připravil přibližně sto padesát představení. Vše, co se tu připravilo, jsem viděl. Většinou večer musím hlídat děti, ale když to vyjde, jdu se podívat. Jako divák jsem byl například na Bohu masakru.

Kde se vám nejvíce líbila?
V Bohu masakru byla výborná. V muzikálu Pokrevní bratři se mi líbila úplně nejvíce. Dokonce tam i tancovala. Byl to moc povedený muzikál, i když to nebylo moc humorné téma. Líbí se mi ale samozřejmě úplně ve všem.