Jak se nové hry líbily, co divadlo chystá pro své diváky v nejbližší době a další zajímavosti nám prozradil ředitel divadla Martin Otava.

Sezóna je v plném proudu. Co jste připravili pro podzim našim divákům nového? Začněme činohrou.
Začátkem října byla premiéra Kabaret R.I.P v Malém divadle, inscenace, která nekonvenčním a spíše mladým pohledem provází diváky kabaretem, v němž zaznívají písně Červené sedmy.
Další premiéra byla na velkém jevišti: Penzion pro svobodné pány. Neobyčejně vkusná, vtipná komedie. Diváci se smějí od úplného začátku. Situační humor, gagy, pod vedením režiséra a nového šéfa činohry působí v dobrém slova smyslu jakoby nechtěně, z hercova nitra. Jakoby herci ani nechtěli diváky rozesmát, a o to víc se jim to daří.
Poslední premiéra činohry v tomto roce bude 9. 12.: Edward Albee: KOZA aneb KDO JE SYLVIE.

Přibyli ve vašem divadle nějací noví herci?
Ano, nový šéf činohry, pan režisér Michal Lang angažoval ke stejnému dni, kdy on nastoupil, herce Michala Maléře. Nový mladý herec, vysoký, talentovaný.
Poprvé se představil na naší scéně v nedávné premiéře činohry Penzion pro svobodné pány, která se velice podařila. Typ herce jako je Maléř nám tu scházel. Jeho debut byl úspěšný a věřím, že najde v Liberci svůj fanklub.

Co chystá opera?
V tomto podzimním období na začátku divadelní sezóny, 23. 9., uvedla opera premiéru Madame Butterfly. Premiéru Gluckovy opery Orfeus a Eurydika chystáme na 4. listopad. Tuto inscenaci režíruji já a jsem také autorem scény.
Těsně před Vánocemi soubor opery uvede známý muzikál Zpívání v dešti s hostujícím Janem Křížem, v režii jeho otce Oldřicha Kříže.

Nejbližší premiéra bude tedy vaše inscenace. Na co se mohou diváci těšit?
Jako scénograf se libereckému publiku představím poprvé. Možná si ještě mnozí pamatují minulé nastudování tohoto titulu. Bylo klasicky uchopené a líbilo se.
Já se vydal cestou hodně nezvyklou. Nebudeme vyprávět mýtický příběh. Náš Orfeus je současný umělec, který ztratil svoji lásku a není schopen bez ní žít.
Oproti mýtu náš Orfeus volí raději smrt než život bez ní. Mezi životem a smrtí prožije své hledání sám v sobě. Je to pro nás všechny velmi těžká práce, která musí být naprosto precizní.
Jdu neprošlapanou cestou, riskantní, ale právě ta přináší možnost vytvoření poetických způsobů a principů, surrealistických obrazů, které ve své reálnosti jsou nereálné a neskutečné.
A přitom je to přirozené, životné a běžné, jak to zná každý z nás. Víc neprozradím.

A nakonec mi prozraďte, co chystá balet?
Balet měl předchozí premiéru před prázdninami Posedlost baletem Ballet(ob)session premiéra Malého divadla. Toto představení je určeno pro diváky od 5 let až do věku, kdy je návštěvník schopný dojít do divadla. Milé, poučné, veselé s nádhernými hereckými a tanečními výkony.
Představí se tam všechny různé žánry od hip hopu přes baletní trénink po tango, flamengo a klasický balet. Osloví to širokou veřejnost. Je to příběh o dvou amatérech, kteří se vsadí, že se připraví a za jeden den z nich budou perfektní tanečníci.
Nyní balet chystá na velkou scénu balet Nebezpečné známosti. Jistě každý zná nádherný film s názvem Nebezpečné vztahy.
Naše baletní zpracování se po úspěšné Periferii od tanečního divadla zase trochu vydá na cestu k neoklasice. Rozhodně si tuto premiéru nenechte ujít.

Co vás v uplynulé sezóně nejvíc potěšilo a na co se chcete dále zaměřit?
Mně potěší každé dobře odehrané představení. To jsou ty nejhezčí okamžiky, které můžete v divadle prožít a po nich si vždycky řekne. Ano, stojí to za to, takové divadlo vést a věnovat se mu.
Těší mne, když vidím, jak lidé přes všechny problémy a nízké platy pracují poctivě, naplno a s láskou ke své práci, ke své profesi. Bez vervy, nadšení není možné dělat dobré divadlo. Je to veliká dřina o níž nedivadelníci nemají ani ponětí. Z těch zásadnějších, veřejných úspěchů, které potěšily, to bylo udělení dvou hlavních cen do operního souboru za inscenaci, kterou jsem sám režíroval, za Pucciniho operu Edgar na festivalu Opera Praha 2011.
Tento festival už trvá dvacet let a my jsme byli za tu dobu jediný český soubor, který získal dvě ceny za jednu inscenaci. Byla to cena odborné kritiky a cena diváků. Za dvacet let trvání festivalu se ještě nestalo českému souboru, aby si odvezl obě tyto ceny .To je také potěšující, protože ne vždy to co chválí odborníci, se líbí divákům a obráceně.


Jaká je návštěvnost divadla a jak jste s ní spokojen?
Žádný ředitel nebude spokojen s návštěvností, pakliže nemá vyprodáno na sto procent. Číslo návštěvnosti se pohybuje pro letošek mezi 67-69%. My jsme byli šťastní, že se nám v loňském roce zvýšila návštěvnost na domácích dvou scénách o více než 14 tisíc diváků. To ve výsledku znamenalo téměř 1 950 000 korun zisku peněz na tržbách. Takovýhle nárůst diváků, to nemá obdoby nikde ve státě. Věnovali jsme se novému marketingu, oslovování firem, prodávání představení .
Bohužel letos ta krize hraje svoji roli. Ten nárůst diváků co bylo loni 14 tisíc tak letos je to „jen“ cca polovina, ale i tak, stále je to lepší cca o 7 tisíc diváků více než jsme měli v roce 2009. Bohužel letos jsme měli sníženou dotaci o 7.5 milionů. K úsporám jsem se v plné výši zavázal, s tím, že vyrovnaný rozpočet stavíme na předpokladu stejných tržeb jak byly v roce 2010. Pokles tržeb dělá zhruba 1 milion. To znamená, že oproti předchozím letem kdy divadlo finančně zápasilo s rozpočtem to dělá potřebu vnitřních úspor nikoliv 7.5, ale 8.5 milionů. Navíc jsem zdědil divadlo téměř s 3 milionovou ztrátou.
Jsem jediný český ředitel, kterému ztráta po předchůdci nebyla „umazána“ tak, aby začal u čistého stolu. Navíc příští rok bychom měli ztratit dalších 5 milionů z dotace města. To u není úkol pro schopného manažera, ale pro kouzelníka. Všechna divadla mají problémy s návštěvností. Dokonce i návštěvnost kin poklesla dokonce dle statistik cca o 40%. Že by o kulturu nebyl zájem? Nesmysl. Lidi na ni přestávají zkrátka mít. Proč si to myslím? Když Čech dle statistik utratí za víkendový nákup v hypermarketech v průměru o 238 korun na hlavu, když tedy omezuje výdaje za jídlo a různé jiné nezbytné věci, omezuje o to víc výdaje na kulturu. Zkrátka málo kdo půjde dnes do divadla s prázdným žaludkem. Raději se nají. A když jsme u těch statistik.
Ten stále jmenovaný průměrný plat občanů…. U nás v divadle je průměrný plat 16.500 brutto, přičemž celostátní průměr je téměř 24.000 a to v divadle má většina zaměstnanců střední nebo vysokoškolské vzdělání. Takže jsme v příjmu na osobu o 7.500 Kč pod celostátním průměrem. Ale letos jsem nastartoval program, který by měl podstatně zvýšit návštěvnost v horizontu 2-3 let. Kultura mládeži a Kultura občanům regionu. Zkrátka svozy.

Jak jsou na tom jiná podobná divadla s výší dotace?
Jsme páté největší město. Menší města jako je Opava dala letos divadlu 70 mil, a na příští rok požaduje nutně 72 mil. Olomouc má celkem 94 mil, a pro příští rok jim výše příspěvku byla potvrzena ve stávající výši.
Přesto i Olomoucko divadlo má finanční problémy. No a my máme mít příští rok už jen 60 mil. A to obě města mají divadlo se třemi soubory jako my, ale budovy jsou čerstvě zrekonstruované, nedochází k únikům energii.
My máme na rozdíl od těchto měst dvě divadelní scény, obě volají po rekonstrukci. Když si v zimě prohlédnete naše malé divadlo termokamerou, je rudé jak hasičské auto. Hrajeme na rozdíl od Opavy a Olomouce cca o 50-70 představení více. Navštíví nás ročně cca 85.000 diváků a to kapacita velkého hlediště je 481 místo a malého cca 180. To se to pomalu načítá do 85 000. Chápu to, není to nezájem města, naprosto ne. Jsme všichni na jedné lodi a jen nám zkrátka chybí všem peníze.

Je pro vás těžké řídit divadlo se stálou scénu?
Já jsem byl šestnáct let domácím režisérem ve Státní opeře v Praze a protože jsem člověk nepokojný a jsem workoholik a divadlo vnímám jako živý organismus, tak mi to nestačilo. Mám svoje představy, jak by mělo divadlo fungovat a zkrátka mne nebaví pracovat na něčem o čemž jsem přesvědčený, že by se mělo dělat jinak. Pocítil jsem, že asi nikdy nebudu šťastný dělat v týmech , které jsem v českých divadlech poznal. Proto jsem byl rád, když jsem začal být stále více zvaný do ciziny jako režisér.
Byl jsem pravidelně v průměru činný 6 měsíců doma a šest venku. Pochopil jsem, že když mně nekonvenují domácí divadelní týmy budu si muset udělat tým vlastní-být ředitelem. Než jsem nabral jistotu, že bych mohl být čestným a dobrým ředitelem založil jsem si při svém angažmá ve „Statní“ svůj soukromý operní ansámbl a po dvou letech k němu ještě druhý: jmenují se Česká opera Praha (pro velké operní tituly) a Komorní opera Praha (pro komorní opery).
Tyto dva soubory jsem vyvážel po celém světě od Japonska přes Evropu do USA. Vedl jsem je deset let. Mívali jsme cca 100 představení v roce. Vše jsem organizoval, řídil, prodával, režíroval, vyplácel sám. Byla to dobrá škola. Navíc představte si jaké situace musíte řešit, při zájezdech, jak dobré musíte mít nervy a nesmíte selhat, nesmíte ty lidi zklamat. Ale léta čerpání zkušeností v tvrdém terénu minula a já cítil, že nastal čas řídit kamenné divadlo. Řídit stálou scénou je podstatně příjemnější. Tady se po mně chce něco jiného. Udržet určitou strukturu, aby byla logická, jednoduše řízená a aby to fungovala, nemusíte dělat všechno sám a to je fajn.

Jaký jste dostal největší kompliment jako ředitel tohoto divadla?
Nevím. Kompliment…? Je to spíše spousta detailů, drobností. Navíc je přirozené, že když se vše líbí a vše je v pořádku, tak diváci i zaměstnanci to berou tak nějak jako že je to samozřejmé.
Ředitele kontaktují jen s problémy a stížnostmi. Jsem pro ně jako lékař, který je zodpovědný za celkový zdravotní stav. Myslím, že komplimenty nedostávám. Na kolik slavných umělců je do dnes vzpomínáno třeba z Národního divadla. Umělcům patří vavříny a sláva. Ale nikdo skoro neví, kdo řediteloval divadlo třeba za Emy Destinové. My ředitelé jsme tu proto, abychom umožnili co možná nejlepší zázemí pro tvorbu umělců a také proto, abychom měli na ně dobrý nos a uměli si je přivést a udržet.

A jaké ocenění vás potěšilo jako režiséra?
Očekávám od inscenací, které dělám, že budou úspěšné. To není namyšlenost, ale přirozenost- pochybuji, že se někdo vrhá do režírování a očekává, jak to zase pěkně zvrže. Ocenění? Kdysi mne hodně těšilo, že dostávám nabídky a opakovaná pozvání na režie v zahraničí, zvláště pak na scény kategorie A.
Také, že mám režisérský životopis jako žádný druhý kolega v Čechách. To byla velká ocenění. Pracuji rychle, v jasných řezech. Mám jasnou představu a dílo vnímám jako syntézu výtvarna, hudby, zpěvu, citu, psychologie, sexuality. To vše je pro mě architektura, kterou vidím v barvách a tvarech. Čím víc tvoříte, tím víc potřebujete tvořit.
Je to takový stav euforie a posedlosti. A jdete stále dál, dáváte laťku sobě i spolupracovníkům výš a výš. Po nástupu do funkce ředitele v Liberci mám ale jinou optiku. Už nepřemýšlím aby publikum aplaudovalo mně jako režisérovi, ale „nám“ od hudebníků přes pěvce po techniku a doprovodný personál. Jsem součást živého organismu, který se tvoří léta. Když vidíte, že dřete lidi, stále znovu chcete víc a víc a oni jdou s vámi, ne že musí, ale že cítí, že to tak má být, když ze sebe vydávají maximum energie, jedou ne na 100, ale na 150% tak to je pro mě největší ocenění.
I proto jsme získali na festivalu Opera Praha za inscenaci Pucciniho opery Edgar, která nikdy nebyla v Čechách hrána až u nás v Liberci obě hlavní ceny, respekt cenu diváků i odborné kritiky. Bylo to vůbec poprvé co v dvacetileté historii tohoto festivalu šly obě hlavní ceny do jediného českého souboru. Z takového týmového ocenění se neraduji jen jako režisér a ředitel této instituce, je to pro nás potvrzení, že jdeme správnou cestou. To je pro mě důležité.

Jaké divadlo máte rád vy a na jako hru se rád podíváte?
Podívám se rád na Hrubou nemravnost, Kokolu, stejně jako na Rodina základ státu.
Různé žánry, různě interpretované, ale všechny skvěle, bravurně a poctivě. Dá se říct, že jsem vděčný divák. Chci plakat, chci se smát chci jít s hercem, být s ním v jeho radosti, bolesti, při jeho první lásce i při jeho umírání. Vnímat jeho hloupost i poznat s ním jeho zmoudření. Nesnáším podvod, lež, hru na talent, namyšlené pseudointelektuály co nic neumí a vydávají se za tvůrce. Když blbec volá blbče. Mám rád pokoru v průvodu s odvahou.
Jsem pro každý úlet, ale nesnáším, když musím hledat v programu, co se tím jako myslelo a chtělo. Čím víc znám, po světě viděl a v životě prožil, tím víc potřebuji vidět poctivou práci s hercem, nasazení, posedlost. Dokonalost. Nemám rád, když se třeba z operní buffy dělá dramatický příběh s tématem psychického týrání a obráceně. Ctím jakýkoliv žánr, ale musím vidět, že je talentovaně, poctivě a poučeně vyložený a nastudovaný. Takové divadlo chci dělat v Liberci.


Jak vidíte budoucnost divadla jako takového?
Já nejsem vizionář ani vědma. Vize kultury a kulturnosti, to je dnes věštění z křišťálové koule. Já jsem člověk pozitivně smýšlející. Věřím, že to co přežilo desetiletí a staletí, bylo tady za války a za socialismu, uchová se i dalším generacím. Že divadlo přežije i tuto dobu. Baťa za první republiky řekl, že hospodářská krize je důsledkem krize morální. A bohužel je to pravda. Lidstvo se soustředí na svůj egoismus, na své hmotné zajištění. Hmota vítězí nad duchovněm. Rozkvět civilizace vždy souvisí s jeho morálkou. Když přijedete do země, jako je Indonésie zděsíte se. Je tam všechno na prodej.
Chcete být policajtem? Zaplať úplatek 4000 Eur a budeš státní zaměstnanec. Můžete tam všechno jen na to musíte mít. Právo, spravedlnost? Není! Za vše zaplatíte. Do kapsy. Tam jsem poznal kam až může dojít korubce když ji vypustíte z pandořiny skříňky. A kultura? Vzdělanost? Ne. Děti se od 4 let učí Islám a od pěti let angličtinu, respektive věty: „Jak se máš, kup si ode mne, udělám ti cenu“. Je to strašné. Korupce je strašná věc a snadno se vymkne. Nezastavíte ji zákazem ani zákonem. Vše se obejde, lidé jsou vynalézaví. Jediná cesta je, abychom si to uvědomili. Všichni. A aby každý začal sám u sebe.
Abychom nekorumpovali a nenechali se korumpovat. A abychom měli své vzory. V politicích. Ano, potřebujeme mít svůj vzor a chtít se mu podobat. Politik by pro mne měl být člověk příkladný. Rada města, zastupitelé by měli být nejen vzdělaní, rozumní, ale měli by nám být občanským vzorem a příkladem kulturnosti. A kultura? Divadlo? Galerie? Knihovnictví? Vždy kultura byla menšinovou záležitostí. Respektive vždy se opírala ve svých centrech o skupinu osvícených, kteří je pěstovali a infikovali jí soustavně a dlouhodobě tu většinu. A protože ti osvícení (ať to byla církev, páni rádní, bohatí průmyslníci i vzdělaní učitelé) dávali živý přiklad toho, jak by měl člověk žít, jak by se měl chovat). To si musí každý politik uvědomit, že on je ten vyvolený a že nese zodpovědnost za zděděnou kulturu, která se vyvíjí staletí, ale v době temna hyne velmi rychle. Jak to má udělat? Předně si to uvědomit. A pak začít podle toho žít a chovat se tak.
Každý zastupitel, by měl automaticky mít abonentku a chodit pravidelně do divadla, do zoologické, do botanické, na výstavy, být tam viděn, vodit tam své návštěvy, cítit se hrdým na svoje město, naši kulturu, být kulturním člověkem. Děsím se, když slyším: já na to nemám čas, dělám politiku. To by si měli uvědomit představitelé všech měst a vytvořit skutečný kulturní program města. Ne nějaký cár papíru, formální dokument, ale seriózní program a určit v něm priority. Kultura není vodovodní kohoutek, který podle potřeby zaškrtíte nebo uzavřete s tím, že ho někdy zase otevřete. Předně už ho neotevřete a i kdyby ano, tak z něj poteče jenom rezatý kal.
Věřím, že každý občan i politik chce žít a pracovat čestně. Ale v tom shonu a boji občas nevidíme za svoje hledí. Ale bez toho aniž bychom si na obou stranách uvědomili co popisuji se nehneme z místa a za chvíli budeme na úrovni rozvojových zemí. Zanikly již vyspělejší civilizace než je naše. Jistě, vyžaduje to odvahu. Ale argument, že na kulturu není, že ji musíme obětovat, protože je to záležitost menšiny a 80% voličů preferuje vyasfaltování silnic na sídlišti a vylepšení infrastruktury je pro mě neakceptovatelný. Vzdělanost a kulturnost byly tradice evropské společnost. A já tu nemluvím o Liberci, nebo naší zemi, ale o tom kam se hrne celý svět, který velmi dobře v kultuře znám.
Budu-li jako politik, alibisticky rezignovat na pocit, že musím hájit zájmy svých většinových voličů, pak jim nikdy nenabídnu žádný seriózní program. Víte, základní potřebou člověka k životu je: jíst, pít, vyprazdňovat se, rozmnožovat a být v teple. Z těchto živočichů udělali osvícenci kulturní národ, který se nyní ocitá spolu s ostatními v krizi. A my, všichni společně bychom neměli vše shodit se stolu a říct, je to v háji, nebudeme kulturní, budeme mluvit jak nám zobák narostl a na co budu chodit a platit zoologickou, když mám prachy a můžu si zajet přímo do Afriky. Nebo do Prahy na nějaký tyátr. Ano je to také cesta.
Ale dnes je ještě čas to zvrátit. Nepomůže nám nikdo shora, z Prahy, z EU. Musíme si pomoci my všichni a začít tady v Liberci a hned. Ještě není pozdě. To je má vize jak zachránit divadlo i kulturu. Musíme být hrdí Liberečané, hrdi ne na svoji hloupost a nenažranost, ale na to že máme své hodnoty a jsme schopni pro ně něco udělat. Třeba se obléknout, a místo sezení u seriálu jít mezi lidi do našeho nádherného divadla, zajít na skleničku po představení a tam se domluvit, že se o víkendu zajdu s rodinou podívat, co nám aktuálně kvete v naší nádherné botanické zahradě.

V čem spočívá výhoda předplacených vstupenek, tzv. abonmá?
Abonmá má mnoho výhod. Divák si vybere den, kdy chce chodit do divadla, ví, jaká představení v abonentce má, a má tím garantováno, že titul neodehrajeme bez toho, aniž by ho viděl. Ne nepodstatný je fakt, že abonmá je nejlevnější možnost, jak vidět co nejvíce. Nejvýhodnější je celoplošné abonmá, které obsahuje 8 činoher, 4 inscenace operního souboru a 2 baletu a to vše získá s největší slevou, jaká je možná celkem až o 50% laciněji, než když si je bude chodit kupovat na pokladnu divadla.

Vy jste nyní také vymysleli abonentku jako dárek, že?
Ano, dárek, který zkulturní život. Přijdete k nám do divadla a koupíte si etuji - malou škatulku, v níž máte abonetku, kterou si vyberete. Každé abonmá obsahuje jiné tituly. Na druhé straně abonentky máte možnost vlastní rukou nebo naším počítačem napsat věnování, například: Mojí milované mamince k narozeninám.