Kliknutím zvětšíteBohatý herecký život Václava Helšuse by vydal na knihu. Václava Helšuse je v poslední době hodně vidět v televizi a jeho výrazné role na divadle jsou samotnou kapitolou.
Nedávno jste oslavil významné jubileum, máte tendenci se ohlížet po uplynulém období, nebo raději hledíte do budoucna?
Rád se dívám do budoucna. Je tam naděje, že třeba budu moci nějak napravit, co jsem v minulosti zvoral. Někdy si prostě říkám, co mám ještě společného s tím klukem, který skákal z okna svého rodného mlýna rovnou do řeky, co dělal všechny sporty, ale taky stonal a červenal se až za ušima, když měl první rande. Co by mi asi řekl, kdybych se ho zeptal: „Hele, co z tebe bude, až ti bude…?" Asi by se mi vysmál. Ale stejně ho mám rád, spratka jednoho.
Vaše vytíženost v divadle je teď slušně podpořená i hraním filmovým a televizním. Baví vás odskočit si od divadla na natáčení? Užíváte si oboje stejně intenzivně, nebo divadlo u vás vede?
I ti největší filmoví herci vám řeknou, že mají raději divadlo. Ale bez filmu bychom o nich zase nevěděli, že? Mě film a televize potkávaly jen tak mimochodem, takže jsem žádným dilematem nikdy netrpěl. Je pravda, že v posledních letech mám více nabídek na natáčení než kdykoliv předtím. Dokonce jsem musel některé odmítnout. To se mi dříve nikdy nestalo. Tak abych to nezakřikl mám rád herectví na jevišti i před kamerou. Záleží na tom, kdo za tou kamerou stojí.
Ve filmu máte za sebou několik výrazných rolí. Jak vzpomínáte třeba na spolupráci s Janem Švankmajerem na filmu Přežít svůj život?
Děkuju za tuhle otázku. Tenhle film je třeba ten případ, kdy i těžká práce může být radost. Před každým záběrem jsme si s režisérem povídali o tom, co a jak budeme dělat, dokonce i o tom, co s natočeným materiálem on ještě pak udělá. Prostě mě od začátku bral jako spolutvůrce, přijímal i některé moje nápady, což jiní filmoví režiséři od herců těžko snášejí. Byla to krásná spolupráce, na jakou jsem zvyklý jen u divadla. Škoda, že jeho filmy nejsou u nás tak oblíbené jako všude jinde ve světě.
Ještě k té televizi objevujete se v nových seriálech, zajímá mě, jestli máte chuť se pak na celý seriál podívat? Jaké to vlastně je, dívat se na sebe v televizi? Jste třeba hodně kritický?
Rád se někdy podívám na starší filmy. Třeba na Krakonoše a lyžníky nebo na Kalamitu z doby, kdy jsem měl plnou hlavu vlasů a takovej divokej pohled. Bohužel je tam taky pár kousků, kdy se slyším, že jsem mimo. Kdy jsem se hlasově netrefil do situace tak, jak byla natočena. Tenkrát se totiž dělaly postsynchrony, tedy dodatečné namlouvání postavy až ve zvukovém studiu. Zatímco někteří kolegové své postavy ještě dotáhli, já si myslím, že jsem ty své spíš poničil. Dneska už se naštěstí točí naživo.
Máte rád divadlo jednoho herce, můžeme se do budoucna těšit zase na nějaké nové představení s vámi?
Typ divadla jednoho herce neboli One man show jsem kdysi viděl v Anglii a myslel jsem si, že to umějí jen oni, ale pak jsem viděl pár Poláků a řekl jsem si, že to taky zkusím. Začal jsem představením „Bajky nejen podle Ezopa", kde jsem vyškrtal všechna ta závěrečná mravní ponaučení a vylezl mi z toho nádhernej lidskozvířecí masakr o tom, jak to na světě je, a ne, jak si to malujeme. Pak jsem udělal ještě čtyři další inscenace. Nové představení One man show nechystám. Má to sice výhodu, že jste režisérem, hercem, někdy i autorem, ale to je taky nevýhoda jste tam sám. A to není vždycky veselý.
V Divadle F. X. Šaldy jste už tak zdomácnělým hercem, že si Liberečáci bez vás to divadlo ani neumí představit. Pocítil jste někdy v průběhu své kariéry třeba krizi, neměl jste zaječí úmysly?
V letech 1987-89 jsem dostal nabídku z Národního divadla, tak jsem tam šel a nelíbilo se mi tam, tak jsem se vrátil do Liberce. To je tak asi všechno, co říct k tomu, že libereckou scénu považuji za svoji mateřskou. Ale že bych chtěl být „zdomácnělým" hercem? To mi moc nepasuje k mému heslu: Herec má mít reflexy neochočeného zvířete. Divadlo F. X. Šaldy má výhodu v tom, že má dvě rozdílné scény a tedy možnost zahrát si tu ve velkém rozsahu. Od klasiky až po experimentální projekty.
Nedávno premiérované představení Mysteria buffa v režii Petra Palouše je vám skoro vytvořené na míru. Hrajete v něm s Karolínou Baranovou. Měli jste možnost ty jednotlivé scény dotvářet vlastní improvizací, dal vám pan režisér určitou volnost?
No, ona nám ta volnost nebyla ani tak dána. Spíš nám všem třem byla svěřena. Texty italského autora a interpreta Daria Fo jsou totiž zapsané improvizace a tudíž těžko hratelné bez vlastního autorského přístupu. S Petrem Paloušem jsme už jednoho Daria Fo (Svatý komediant František) dělali a umíme naskočit na stejnou vlnu. Tedy vlézt textu pod kůži a skrz něj vytáhnout na světlo boží naše vlastní cítění a vidění světa. Zní to sice trochu vznešeně, ale asi to tak nějak bude. A Karolínu Baranovou musíte zbožňovat nejen jako divák, ale i jako kolega. Od těch prvních chvil, kdy jsme na sebe civěli a vůbec ještě nevěděli, co vlastně máme hrát, přes začínající souhru a překvapování se nápady, ne pro sebe, ale pro toho druhého. A vůbec, milí čtenáři, přijďte se podívat. A taky to má pěknou muziku od Petra Čermáka. A nebojte se toho složitého názvu. Znamená to jen Komická tajemství.
Dá se nějak popsat, v čem je to umění, že se dokáže herec jako vy pokaždé dostat do mnohokrát opakované role a přitom neupadnout do rutiny, znova roli prožívat jako poprvé? Tohle na divadle dost obdivuji…
Já taky. Rád bych poctivě odpověděl, ale já tam do sebe, kde se to všechno smaží, peče a vaří, zas tak docela nevidím. Spíš koukám, abych to moc nerušil. A to jste řekl moc hezky snažím se roli prožít, jako by to bylo poprvé. A taky naposled. Někdy si musím pomoci tím, že to není o roli, ale o mně. Pak se do toho vložím s plným nasazením, jako by šlo o život. A ono taky často jde. Není ale na škodu občas utrousit pointu jen tak bokem, jenom ji podhodit… a počkat si, až to lidem dojde. Rutina, zkušenosti, znalost řemesla nejsou na škodu. Jen je musíte umět používat, když je třeba, ne aby probůh, používaly ony vás. Ale to asi platí v každém povolání. Nedělám ze sebe moc chytrýho? Omlouvám se. Chtěl jsem asi říct, že ten křehkej lidskej svět mám moc rád. V životě i na jevišti.
Stává se vám někdy, že třeba vypadne text? Jak se vám vůbec texty učí? Máte natolik vytrénovanou paměť, že už vám to zabere minimum času?
Potíže s učením divadelních textů jsem měl vždycky. Zvlášť když je špatně napsaný nebo přeložený, nebo jsem mu hned napoprvé neporozuměl. Pak pomůže to chození po okolních kopcích nebo i ulicích, kdy si přes ten text povídám s celým světem. Někteří mí známí se můžou urazit, že je nepozdravím. Omlouvám se. Jen si musím dávat pozor na auta. Když jsem si kdysi vybral tohle povolání, netušil jsem, že se budu muset celý život učit. I když ono to je spíš o proniknutí do toho, co a jakým způsobem chce dramatický básník říct skrze mě. Když se dostanu na jeho stranu pohledu, už to jde líp. Promiňte, je to trochu triviální, ale vy jste se ptal. Jo, a křížovky luštím bez tužky. To o mě v divadle všichni vědí. Já nevím, co se to v člověku, ve mně, děje, ale celé to dobrodružství na jevišti nebo před kamerou chce taky mít odvahu. A sebevědomí, ne namyšlenost, ta překáží. Kdysi mi v Národním řekl v šatně pan Hrušínský: „Vezmi herci sebevědomí a vezmeš mu všechno".
Nemůžu se nakonec nezeptat: jaké byly oslavy sedmdesátin?
No přežil jsem je, to je úspěch. Bylo příjemné zjistit, že mně tolik fajnových lidí přeje to nejlepší. V knihovně mi nadělili krátký film, sestříhaný z mých filmových rolí, a taky krásnou knížečku s gratulacemi od mé rodiny a kolegů z celé republiky. V Malém divadle mi uspořádali výstavu fotografií z mého divadelního, filmového i soukromého života za posledních sedm let a vernisáž byla do poslední chvíle utajena tak, že to pro mne bylo opravdu velkým překvapením. Následovala oslava připravená kolegy z divadla, kde na začátku byl promítán film sestavený z mých divadelních rolí. A vůbec dostal jsem spoustu krásných dárků, za které tímto děkuji. Cítím se však stále jako ten kluk ze mlejna a věk je pro mne pouze číslo na dresu.
19
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
