Pepson: Miloň Čepelka je můj přítel a vzor

Co mají tito dva umělci společného, jak se seznámili a o dalších zajímavostech ze světa hudby a literatury jsme si povídali s Josefem „Pepsonem“ Snětivým.

Mohl byste se pro začátek představit pro ty, co vás neznají?

Narodil jsem se v Táboře, ale krátce nato jsem se přestěhoval s rodiči do Jablonce nad Nisou, kde jsem posléze strávil osmnáct let.
Pak jsem odešel do Prahy na Vysokou školu ekonomickou v Praze, čímž jsem navázal na střední „ekonomku“ tady v Jablonci. Ovšem mou láskou byla a je hudba, k níž jsem později přibral i literaturu. Jsem také majitelem Nakladatelství ČAS, učitelem angličtiny a překladatelem.

Ve středu 25. ledna pořádáte v jablonecké knihovně besedu, na co se lidé mohou těšit?

Mohu-li mluvit sám za sebe, pak na mé písně, které představím díky různým dechovým nástrojům, i na knihy, ať už vyšlé, nebo ty, jež jsou teprve ve stádiu zrodu.

Spolu s vámi bude přítomen i Cimrmanolog Miloň Čepelka, proč? Co máte společného?

Miloň je můj velký přítel a vzor. Před šesti lety nás svedla dohromady vlastně náhoda a od té doby jsem byl u vydání pěti jeho knih, přičemž šestá – Deník haiku II. – je na spadnutí.

Miloň bude recitovat verše z ní a seznámí obecenstvo i se svými prozaickými počiny (zatím posledním z nich je Svědectví inspektora Toufara), stejně jako se svými oblíbenými sonety, jichž vydal celý Mandel. Často říkám, že setkávání s Miloněm jsou pro mě za odměnu, a jistě tomu tak bude i v Jablonci.

Jaká zvláštní náhoda vás svedla dohromady s Miloněm Čepelkou?

Bylo to začátkem roku 2006, kdy jsem coby osobní manažer Pavla Žalmana Lohonky připravoval velké koncerty k jeho nadcházejícím šedesátinám.

Mezi hosty, které si přál pozvat, se objevilo i Miloňovo jméno. Poslal jsem mu tehdy dopis do jednoho rádia, kde měl pořad, a záhy přišla velmi milá odpověď. Následně jsem ho poprosil o setkání nad sklenkou, což nejprve ve své skromnosti odmítal se slovy, že „nechápe, co z toho budu mít“. Leč sešli jsme se a to bylo začátkem naší knižní spolupráce i našeho přátelství, kterého si velmi vážím.

Máte rád Divadlo Járy Cimrmana?

To je slabé slovo, naprosto ho miluju! Nikdy nezapomenu na seznámení s ním, bylo mi tehdy asi deset a do ruky se mi dostala kniha Cimrman v říši hudby.

Nejprve jsem užasl, jak je možné, že nám v Lidové škole umění zamlčeli takového génia. Ale ani po zjištění, že jde jen o fikci, se můj obdiv k němu a jeho objevitelům nijak neumenšil. A jsem moc rád, že jeden z nich je i mým přítelem a kolegou.

Představte krátce vaši knižní tvorbu.

Psát jsem začal až po třicítce a dosud publikoval romány Každý král je sám, Hlava plná čertů, Piercing na duši a Ženy s krátkými nehty, povídkové sbírky Dopisy v nevratných lahvích a Samolásky a soulásky a novelu Adventní prsten (v triptychu Tři vánoční dárky). Povídky píšu také pro časopis STYLE.
Mou další láskou je fotbal, což jsem zúročil v knihách Deník malého fotbalisty a Český fotbal – radost jen po kapkách… Z angličtiny jsem přeložil pohádkový příběh Charlotte Brontëové Hledání štěstí a vampýrskou novelu Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla, kterou jsem také převyprávěl.

Kromě knih máte v lásce také hudbu, na jaké nástroje hrajete, máte kapelu?

V šesti letech jsem zamířil do Lidové školy umění v tehdejší ulici Roberta Koumara, kde jsem hrál na zobcovou flétnu, klarinet a chvíli i na hoboj. Pak už sám jsem si splnil dětský sen, tedy saxofon, a posléze přidal i piano. A v tomto životě mám v plánu ještě kytaru, snad se mi to podaří, protože času je zatraceně málo.

Hrál jsem ve spoustě kapel mnoha žánrů, v současnosti působím ve Sly Rabbits, kterážto partička hraje melodické, mnohobarevné funky, a na spadnutí je mé angažmá ve vokálně-instrumentálním projektu Ztraceni v překladu.

Pracujete teď na nějaké nové knize?

Letos bych rád vydal svou první básnickou sbírku Z deště pod okap, jež shrne mou tvorbu z let 1994-2012. Rozsahově mnohem větším projektem je však kniha Člověk a vladař Petr Vok z Rožmberka, v níž se pokusím podívat se na tuto velkou a neprávem opomíjenou osobnost našich dějin jinak, než bylo dosud zvykem.

Na jaké tituly se zaměřuje vaše nakladatelství?

Naše heslo zní: Kniha je ženského rodu. Snažíme se tedy vydávat hlavně kvalitní beletrii stvořenou ženským perem a určenou ženským očím a srdcím, ovšem samozřejmě nejen jim.

Výrazně se také soustřeďujeme na novou edici Český ČAS, jejíž tituly se věnují osobnostem a událostem naší historie z poněkud jiných pohledů. Edičních řad je celkem osm, všechny je najdete na www.nakladatelstvicas.cz.

Od dětství jste bydlel v Jablonci, jak na něj vzpomínáte?

Strávil jsem v něm prvních osmnáct let života, což je pro každého určující období. Vždycky jsem rád chodil pěšky a díval se kolem sebe, a jeho zákoutí mám před očima dodnes. Má dlouhá cesta z Rýnovic do hudební školy dokonce otevírá můj první román Každý král je sám. Moc se mi líbí to, jak je Jablonec zasazen do okolní přírody. Rád se do něj vracím.