Temná historie světových válek se znovu připomíná. Téma genocidy, násilného zneužívání a likvidace určitých částí populace je stále výrazným vykřičníkem v dějinách lidstva a také vděčným námětem vědeckých výzkumů i bádání nadšenců.

Probíhající výstava v Severočeském muzeu, nesoucí název Zbytky válek, kterou je možné navštívit do 15. srpna, mapuje právě téma koncentračních táborů v pohraničních Sudetech na Liberecku.

Autorem projektu a kurátorem výstavy je dokumentátor libereckého muzea Ivan Rous. Společně s dalšími kolegy shromažďoval informace o zapomenutých koncentračních a pracovních táborech na Liberecku a Jablonecku a jejich výzkum je zavedl i do sousedních zemí. Při bádání v polském pohraničí se dokonce dostali do křížku se zákonem, byli zadrženi za nedovolený vstup a nezákonné nakládání s kulturním dědictvím. Realizovaná výstava je nicméně dostatečným odůvodněním jejich počínání i pro odpovědné úřady.

První idea

Prvotní ideou projektu byla snaha zmapovat, jaké objekty na zmíněném území po první a druhé světové válce zbyly. Přes území Sudet nikdy nevedla válečná fronta. Nicméně se na tomto území nachází značné množství objektů, historických památek, které vypovídají o dění mimo hlavní válečné fronty.

Velkým překvapením bylo pro výzkumníky už prvotní zjištění, že tato část historie nebyla systematicky zmapována. Na samém začátku předpokládali, že se jedná o téměř vyčerpané téma. Dalším překvapivým faktem bylo množství těchto objektů.

Pracovní a koncentrační tábory byly umístěny v továrních objektech, kterých je ve zdejším kraji požehnaně a v každém takovém objektu se často nacházelo i několik samostatných táborů. Továrny původně vystavěné pro potřeby textilního nebo jiné průmyslu se během druhé světové války přetavily v továrny zbrojního průmyslu Německa. Jednotlivé objekty byly umístěny jak v samotném Liberci, tak i v širokém okolí. Ze strategického hlediska se jednalo o velmi dobrý tah. Pohraničí oblasti byly, jak už bylo řečeno, mimo hlavní boje a místní kraj byl opuštěný a zapomenutý. Množství továren stálo i tak zvaně na zelené louce.

„Náš výzkum neprobíhal klasicky, tak jak by ho dělali například archiváři. Na začátku jsme si řekli, že potřebujeme zjistit kolik toho vlastně bylo. Vytvořili jsme databázi možných zajateckých, pracovních nebo koncentračních táborů. Potom jsme sehnali patřičné fotografie, dokonce i mikrofilm pocházející ze spojeneckého špionážního průzkumu. Potom jsme na základě mnoha různých podkladů vytvořili celkové mapy,“ komentoval začátky výzkumu Ivan Rous.

Hurá pod zem

Značná část objektů tohoto určení se nacházela pod zemí, a tak museli badatelé sestoupit do temných zákoutí. Pro Ivana Rouse to nebylo poprvé. Je také autorem knihy Liberecké podzemí, která mapuje prostory pod městskými ulicemi a která vyšla v prosinci loňského roku. Do některých z těchto válečných prostor vstoupili výzkumníci vůbec poprvé od konce války. Výzkum, kromě velkého množství informací o těchto objektech, o jejich umístění, funkci, informací o množství vězněných lidí také potvrdil a nebo naopak vyvrátil některé mýty, které se k této problematice vztahují.

Bylo tomu tak například v případě jednoho z objektů, kde se vyráběly části německých válečných letadel. Výzkumný tým našel i autentické součástky, které jsou součástí expozice.

Motivace badatele

„Mě osobně k tomuto projektu motivoval fakt, že jsem se nikde nikdy nedočetl, jak to doopravdy bylo, nikde jsem se nedozvěděl, jak to ve skutečnosti bylo. Kolik zde bylo táborů, jak vypadal program, kterým Němci centrálně řídili všechny své továrny. Vždy jsem narazil jen na neurčité příběhy a vzpomínky,“ dodal ke svému projektu Ivan Rous.

Co bude dál

Zmapovaná oblast Sudet je podle slov Ivana Rouse pravděpodobně největší koncentrací těchto táborů na území České republiky. Z dalších, ve velkém k tomuto účelu využívaných oblastí, je Krnovsko.

Výzkum tak podstatně přispěl k odhalení a osvětlení této problematiky, která, jak už bylo řečeno, je překvapivě neprobádanou. Stejně, jako v případě první Rousovy knihy o libereckém podzemí, připravuje autor završení tohoto projektu v podobě knihy, která bude obsahovat veškeré zjištěné informace, včetně obrazové dokumentace, které se ve své šíři na aktuální výstavu v Severočeském muzeu jednoduše nevejdou. Mělo by k tomu dojít během následujícího roku.

Slovo na závěr

Na úplný konec ještě informaci, kterou si dovolím komentovat. Celý projekt byl realizován z čistého zájmu o věc. Všichni zúčastnění aktéři, kteří strávili hodiny hledáním v často těžko dostupném terénu a kteří najezdili stovky kilometrů při hledání jednotlivých lokací, vše vykonali ve svém volném čase, za své vlastní prostředky.

Skutečně neuvěřitelný stav věcí. Můj údiv se neubírá směrem k instituci Severočeského muzea, které by snad mohlo být logickým partnerem projektu. Muzeum samo má vlastní problémy s udržitelností svého provozu, a tak přispělo alespoň svým prostorem. Zarážející je obecná situace a přístup státu k financování vědeckých a kulturních projektů.