Dvě vdovy v Šaldově divadle nastudoval slavný režisér s osobitou poetikou Jan Antonín Pitínský. České operní klasice vtiskl čerstvý dech a živý komediální půvab. Premiéru si opera odbyla v pátek 15. prosince, druhá premiéra je naplánovaná těsně před Vánoci, 23. prosince. 

Jak se vám pracovalo s libereckým operním souborem?

Mně se to líbilo, neboť jsem zde poznal svérázné mravy. Rád se potýkám se svéhlavostí a jadrností, protože jsem ze sedláckého rodu.

Proč právě Dvě vdovy? Co vás na této opeře zajímalo?

Chtěl jsem dělat Šostakovičův Nos anebo pohádkovou operu ze 60. let Žvanivý slimejš od Jiřího Pauera. Pak jsem se ale zamiloval do Dvou vdov. Opera Dvě vdovy mi učarovala milou, možná i divokou rozverností v hudbě. Líbí se mi všechna terceta a kvarteta, těší mě a rozradostňují. V tématu mi opera učarovala určitým smutkem, jenž se týká lásky a její nejednoznačnosti. Láska je vlastně krutá a její uskutečnění, má-li být naprosté, není vždy lehké. Žal Anežky je velmi opravdový. Vážím si těch žen, jejichž citům vládne co nejhlubší přirozenost.

O čem bude vaše inscenace?

Každou operu dělám s odřenýma ušima. Jsem činoherní režisér. Nevěděl jsem si rady, jak těsně je vedle sebe položeno něco hlubokého, impresivního, a vzápětí komediálního. Je to skutečně drama, dá se říci drama charakterů, ale prožívají ho lidé s dobrým srdcem. Je to trochu Shakespeare a trochu francouzská fraška, ale její spodní tón může být nebezpečný. Co kdyby se Karolína také zamilovala do Podhájského? Jak by se chovala? Bylo by to strašné? Opera je právě o této hrozbě.

Co vás v Liberci a okolí inspirovalo?

Inspirovala mě krajina, Jizerky. Byl jsem na krásném výletě v Hejnicích, ta krajina vyzařuje něco nezvyklého, subtilního. Cestou mě okouzlil bukový les, jaký jsem ještě neviděl. Ty buky jsou přímo zaraženy mezi skály, zasazeny jako ďáblové. Člověk pocítí takovou blaženost. Asi proto, že to v pohraničí nečeká. U nás na Moravě si pohraničí představujeme jako takový drsný okraj. Cítil jsem i v lidech cosi, co jsem si nazval jizerskou kulturou. Ona ta kultura tady žije v takových skrytých sdruženích. Viděl jsem to v antikvariátech u Fryče, v Avionu, nebo v kavárnách, jako je Jedno Kafe. Možná přichází jakási jizerská renesance. Když jsem dával členům libereckého souboru ztřeštěné a pošetilé úkoly, poznával jsem tu jejich jizerskou kulturu a žasnul jsem. Bylo to hezké.