„Dokud jsem šéfoval činoherním souborům, nabídky na operní režie jsem s politováním odmítal. Ve chvíli, kdy jsem rezignoval na post šéfa činohry, zazvonil Luděk Golat, intendant Národního divadla Ostrava a nabídl mi režii Nabucca. Představení se hraje dodnes, je to už hodně přes deset let,“ vzpomíná na svou první operní inscenaci Michael Tarant.

V Liberci nyní režírujete dvojici slavných italských oper konce 19. století – Sedláka kavalíra a Komedianty. Mohl byste je představit?
Obě díla patří k vrcholným operám ve svém žánru. Sedlák kavalír je Lorcovsky strmé drama lásky, žárlivosti a cti s nádhernými sbory. Komedianti mají v sobě fantasknost a barevnost, tragika je mísená s groteskností.

Tyto opery je zvykem uvádět v jednom večeru, pohromadě. Má to své opodstatnění? Jsou si podobné?
Ano a ne. Zápletka je podobná a hudební zpracování nese podobné znaky. Obě opery jsou založeny na kontrastech. Zatímco v Sedlákovi se hluboký smutek a nenávist střídá s až extatickým veselím, v Komediantech se dostává do konfliktu společnost, očekávající slavnost, komedii, se soukromím tvůrčího člověka, který prožívá životní krizi.

Mnoho lidí si myslí, že opera je tradiční, možná až muzejní formou, která nemá mnoho šancí oslovit dnešního diváka. Jak vnímáte vy roli opery v současném světě?
Naopak. Mám to štěstí, že opery mohu inscenovat v mnoha našich divadlech, hostuji i v zahraničí. Osobně se domnívám, že v Evropě teď opera prožívá boom. Zřejmě je to způsobené inflací televize, klipů. Hudební plevel bují všude v restauracích, hotelech, obchodech, herectví často devalvují různé povrchní seriály. Opera stále žádá absolutní, vrcholné výkony. Bez vnější pomoci. A nabízí emocionalitu, dramatickou krásu. A je mezinárodní.

Nedávno jste ve španělské Malaze režíroval operu Leoše Janáčka Její pastorkyňa. Můžete srovnat operní provoz u nás a v západní Evropě?
Náš model, který se váže k tomu německému, rakouskému, ale také polskému, či ruskému, tedy model operních domů se stálými soubory je podle mého názoru šťastnější a zbytek světa nám ho závidí. Protože přes všechna omezení a limity, které u nás jsou, zejména finanční, tento systém přináší stabilní kulturu a umožňuje vytvářet duši souboru. Taková situace je podle mého názoru nedocenitelná pro celé kulturní povědomí.

Například v Malaze hrají operní představení dvakrát za rok a je to svátek – do značné míry elitní záležitost. Zažil jsem tam i situaci, kdy třeba studenti, nebo sociálně slabší, kteří měli velký zájem představení vidět, se do divadla nedostali, neboť vstupné je příliš vysoké.

U nás je opera naopak, díky systému, ve kterém se pohybujeme, dostupná mnohem širší veřejnosti a já se domnívám, že to městům, která operní domy mají, dodává zvláštní ráz – je tam něco navíc. Přirovnal bych to k univerzitě – je velký rozdíl mezi městy, která univerzitu mají a těmi, kde vysoká škola není. Obojí – vícesouborové divadlo i univerzita spoluvytváří naprosto specifickou tvář města, která daleko přesahuje za jeho hranice.