Portrét Svaté Anežky vytvořil na objednávku Arcibiskupství v Praze jako dar Vatikánu, kam také skleněný obraz v roce 1989 z Liberce doputoval. Tvoří unikátní metodou pískování a broušení, která je ojedinělá nejen v tuzemsku, ale i ve světě. Bezmála patnáct let učil na Střední uměleckoprůmyslové škole a Vyšší odborné škole v Jablonci nad Nisou. Přesto v Liberci, kde je doma, vystavuje minimálně. Svá díla brousí na osmdesát let stařičkém brusu.

Za brus jste si poprvé stoupl v roce 1961 a dosud jste jej neopustil… „Od dětství jsem rád kreslil a modeloval. To pro mě přestal v tu chvíli existovat svět. Dělal jsem to s velkým zanícením. To ale bohužel postupem času tak trochu vymizí. Po maturitě mne lákal loutkový film, ostatně to byla doba, kdy byl na vrcholu Jiří Trnka, pro mě někdo, jako Pánbůh. Ale kdosi mi tehdy poradil, ať zkusím raději Vysokou školu umělecko – průmyslovou, takže jsem nakonec vystudoval ateliér profesora Stanislava Libenského.

Jste původem z Prahy, co vás přivedlo do Liberce? Nebylo pro vás, jako pro úspěšného mladého umělce, těžké opustit velkoměsto? Do Liberce jsem odešel za svou manželkou a musím přiznat, že prvních pět let tady bylo pro mě, Pražana, hodně krušných. Nikoho jsem tady neznal, neměl jsem tu žádné kamarády. Ale díky Skloexportu a Art centru jsem vystavoval po celém světě a míval dost zakázek.

Kromě obrazů jste vystavovat také plastiky obřích rozměrů… Ano, například pro telekomunikační úřad jsem zhotovil čtyři metry dlouhý skleněný obraz Prahy, složený z jednotlivých tabulí, kde město vystupuje jako spojnice různorodých světů a kultur. Vytvořil jsem například výkladní skříň obchodu se starožitnostmi v Praze. Bohužel tabule výlohy přežily jen asi týden. Někdo je rozbil.

Odkud jste čerpal a čerpáte inspiraci? V minulosti jsem hodně čerpal z ptačí říše, nyní se zaměřuji na hlavy lidí. Dělám hlavy, protože do hlavy se toho hodně vejde. Dá se jimi vyjádřit spousta emocí. Oči tvoří vybroušená čočka. Obrazy nesou názvy jako Vezír, Lazar, Duch, Smutek. Také mě velmi inspiruje hudba . Chodíme s manželkou už pětadvacet let na koncerty vážné hudby. Jakmile se rozezní hudba a já zavřu oči, tak se mi v mysli rozbalí plátno a já na něm vidím obrazy. Při každém tónu se na tom plátně postupně rodí kompozice. Pak ten obraz zůstane v mé mysli a já si ho odnáším domů a začínám tvořit.

Vezmete do ruky skleněnou desku a jdete si stoupnout za brus? Ne. Nejprve si tu svoji představu nakreslím. Dobrá kresba je základ všeho a bez ní nemá cenu něco začínat. Udělám zpočátku třeba sedmdesát kreseb, ale jen jedna vyjde. Ostatní vyhodím. Kresbu si rozdělím tak, jak se mi tvořila při poslechu hudby, na jednotlivé nástroje. Pak už to jde samo. Vím, kde jít hlouběji do materiálu, kde ubrat.

Pracujete se skleněnými deskami. To musí být určitě fyzicky hodně náročné, protože desky váží až několik kilogramů… „Je to krásné, ale opravdu fyzicky náročné řemeslo. S úctou vzpomínám na dobu, kdy jsem poprvé vešel do brusírny a cítil ten její pach, především plíseň. Rád bych dělal dál, dokud budu moci. Chtěl bych do té mé metody ještě zapojit technologii vakuového pokovení.

Kromě své tvorby se věnujete už osmým rokem zdravotně postiženému malíři Petru Šrámkovi z ústavu v Hodkovicích … Petr Šrámek je známý tím, že maluje nohama. Už jsem s ním i vystavoval. Maluje nádherné obrázky, to hned srdce pookřeje. On zpočátku kopíroval slavné malíře, nyní už si našel vlastní styl.

Co říkáte na současnou tvorbu mladých umělců? Snažení mladých sochařů a malířů sleduji a na výstavy chodím. Mladí výtvarníci dělají úplně jiné věci, což je logické. Vyrostli v jiné době, nesou v sobě jiné životní zkušenosti. Také používají jiné technologie. My jsme se učili jen klasickým technologiím, jako je broušení, rytí, lept. Občas se mezi mladými výtvarníky najde pozoruhodný talent. Pár jsme jich měli i u nás na škole v Jablonci.

Kde čerpáte sílu a co děláte rád ve svém volném čase? Hodně v přírodě, procházkami, anebo s přáteli na kole. Měl jsem období, kdy jsem často coural Jizerskými horami. Z toho jsem pak udělal sérii skleněných obrázků. S přáteli jsem založil před dvěma roky Klub pěší cyklistiky. Pravidelně spolu vyrážíme na vyjížďky na kole. Z kopce a po rovině se pěkně vezeme, ale do kopce kolo vedeme vedle sebe. Proto má cyklistický klub ve svém názvu slůvko „pěší“. Většinou jezdí s námi manželské páry. Ty ale mají zakázáno jezdit po cestě vedle sebe, aby se nehádaly. Sice provozujeme takzvanou pěší cyklistiku, ale na druhé straně je pravda, že leckterý kopec už vyšlapeme.

Třeba na Rašovku jsem z Liberce dojel, aniž bych kolo tlačil. Když jsme už nemohli, na chvilku jsme slezli a vydýchali se. Ale pak jsme pokračovali cestou dál v sedle.

A co vás dokáže spolehlivě nadchnout? Mám strašně rád kameny. Stačí mi, když vyschne koryto řeky Kamenice a já můžu po těch kamenech chodit, dotýkat se jich, dívat se, jak je voda opracovala. Velmi mě to uklidňuje a nabíjí energií.