„Co je dneska v Radnici? Podívej, fronta až ven, kdy se tohle stalo naposledy? Jo, vlastně dneska dávaj Nebela,“ říká malá blondýnka sedící za mnou v autobuse své kamarádce.

Sama také nevěřícně koukám. Fronta se vine až ven, zařazuji se tedy do špalíru asi šedesáti lidí a zjišťuji, že někteří diváci ani nemají rezervované lístky.

„Vole, když se nedostanu dovnitř, natočíš mi to na mobil? Ke stažení to ještě není, co?“ diví se nagelovaný kluk za mnou a já si říkám, že je docela fajn, že české filmy neuniknou na internet dříve jak půl roku po premiéře.

České filmové novinky nestáhnete

Na jednu stranu je pohodové a příjemné, že si každý může pohodlně stáhnout tolik dobrých filmů, ale na druhou stranu to nevyhnutelně vede k tomu, že hudba a film ztrácejí svojí hodnotu.

Proto jsem ráda, že jednou za čas natočí někdo film jako tento a lidé zvednou svoje zadnice z pohovek a vyrazí za kulturou dál než do vedlejšího pokoje k počítači.

Nebel tady, támhle, Lojza číhá všude

Vysoká návštěvnost filmu možná souvisí s jeho masivní propagací. Nebel vykukuje za každým rohem, ze všech televizních kanálů, novin a internetových stránek. Ale nemění to nic na skutečnosti, že přitáhl do kin opravdu velké množství diváků.

Zajímavým a určitě úspěšným tahem propagace bylo hlasování, ve kterém městě se uskuteční předpremiéra filmu s delegací tvůrců. Ve finále si to rozdal Jablonec s Jeseníkem, kde se film odehrává.

Nakonec Jablonec opravdu nevyhrál, ale bylo to o fous. Získal 4296 hlasů, což je úžasný výkon. Tvůrci si velkého jabloneckého úspěchu všimli a rozhodli se přijet na slavnostní jabloneckou premiéru.

Jeseník si výhru předpremiéry zaslouží. Přece jen je Alois Nebel jejich rodák. Předobrazem postavě byl dědeček Jaroslava Rudiše, který také pracoval na dráze.

Nakonec na jabloneckou premiéru přijeli výtvarník Jaromír Švejdík, režisér Tomáš Luňák a producent Pavel Strnad.

V klubu Na Rampě zahráli Priessnitz

Při příležitosti slavnostní premiéry zahrála v klubu Na Rampě i jesenickopražská kapela Priessnitz, v které zpívá výtvarník komiksu i filmu Jaromír Švejdík, známější pod přezdívkou Jaromír 99.

Při koncertu za kapelou běžely snímky z filmu: les, koleje, vlak, nástupiště, postavy z filmu, tráva, drážní budova…

Priessnitz zahráli koncert asi dvaceti skladeb. Na své si přišli skalní fanoušci i diváci, kteří si na koncert odskočili jen z premiéry filmu, což je i můj případ.

Zpěvák Jaromír Švejdík je charismatický. Z jeho projevu vyzařuje chladnost, ironie, nadhled a člověk neví, co se o něm má myslet.

Zazněly známější hity, jako Jaro, Sluníčko a velmi povedená Mimosezóna, kterou končí Alois Nebel. Pomalý dojemný ploužák začíná zajímavou kytarovou harmonií a jemnými bicími. Hlas Jaromíra 99 v této písni dosahuje i větších výšek, což mu jako zpěvákovi sedí. Sečteno podtrženo, moc pěkná věc.

Z písniček, které jsem neznala, mě zaujala píseň Jeremiáš. Jak svým názvem, tak i svižnějším rytmem a jemnými vokály.

Soundtrack: Neckář, Umakart i Rottrová

Když už je řeč o hudbě, určitě stojí za zmínku samotný soundtrack filmu. Je dost vydařený! Titulní píseň nazpíval netradičně Václav Neckář. Jednoduchá melodie s dojemným refrénem, kdy s Neckářem zpívá sbor. Písnička je velmi dobře zaranžovaná a povedený je sice nenápadný, ale nutný basový rif. Vánoční song, který určitě bude znít v mnoha domácnostech na Štědrý večer. Vždyť i v samotném filmu dokresloval štědrovečerní scénu. „Vybrali jsme Neckáře, protože ho má ráda představitelka filmové Květy Marie Ludvíková,“ řekl Jaromír Švejdík na jablonecké premiéře.

Na soundtracku zpívají ale i další interpreti: Marie Rottrová, Umakart, Václav Koubek a Priessnitz.

Čekání se vyplatilo, Nebel za něj stojí

Alois Nebel je určitě nejočekávanější film tohoto roku, možná i delšího období. Vznikal pět let a stál 80 milionů.

I okolnosti vzniku jsou velmi zajímavé. Nejprve tvůrci natočili hraný film. Z něj vystříhali scény, které Jaromír Švejdík překresloval do komiksové podoby a nakonec skupina třiceti animátorů podle jeho obrázků kreslila a zanimovala celý film. Této složité technologii se říká rotoskopie.

Odsuny, sametová revoluce i láska

Černobílý film otvírá dvě zásadní historické události českých dějin: odsun Němců v roce 1945 a situaci po sametové revoluci.

Některé recenze filmu vytýkají náznakovost a propletenost dějů, ale je jasné, že když je jeho předloha třídílný komiks, do 83 minut se nevejde vše. Bohužel, nebo bohudík, jak pro koho, nejde o polopatický film, který servíruje divákovi všechna fakta a ten pak nemusí nad ničím přemýšlet. Alois Nebel je snímek, který má co říct a po zhlédnutí nutí diváka k přemýšlení.

Detaily a mléko kocoura Vašíka

Film má několik dějových linií. Zásadní je samozřejmě ta Aloisova. Muž na sklonku života se upíná k jistotám, které zná, práci u dráhy.

Drobné detaily úžasně vykreslují charakter postavy. Nebel každou chvíli utahuje kapající kohoutek, nalévá mléko svému kocourovi Vašíkovi, mluví o počasí, čte si v jízdních řádech… Má ale jisté trauma, které obestírá mlha. To ho dostane do blázince a později do Prahy, kde najde svou životní lásku Květu. „Alois Nebel je hlavně příběh o lásce,“ řekl režisér Tomáš Luňák a já s ním souhlasím. Láska kvete v každém věku a i Alois našel tu svou. Zajímavou kontroverzní postavou je mladý Vachek. Hulvát, vulgární maloměšťák a prase. Scény s ním prosvětlují pochmurnou náladu filmu a dokonce rozesmějí.

Rozhovor s tvůrci filmu Alois Nebel čtěte ZDE.