Michal Malátný: Praštěné pohádky jako divadlo? Asi ne

Jak důležitou roli hrály pohádky ve vašem dětství? Bavily vás, hřály pod peřinou i strašily?

Jelikož pocházím z Jičína – „města pohádky", prožil jsem dětství s pohádkovými postavami Václava Čtvrtka. Mými favority byli loupežník Rumcajs, vodník Česílko 
a Křemílek s Vochomůrkou.

V divadle Sluníčko

Které pohádky vám doma vyprávěli? A byli to oba rodiče?

Na čtení pohádek už si nevzpomínám, je to přece jen dávno. Ale pamatuju si pravidelné nedělní návštěvy loutkového divadla Sluníčko.
Právě tam jsem po letech
i poprvé stál na jevišti jako pokušitel herectví v divadelním souboru Baret S.

Kterou z pěkných pohádek jste měl nejradši a proč? Byl jste spíš na českou klasiku?

Kromě již zmíněných jsem měl moc rád Krakonoše a všechny rytíře, co se jdou udatně utkat s drakem.

A co Večerníčky? Prozraďte, Michale, za které dáte dodnes klidně i „ruku do ohně"?

Z Večerníčků určitě nedám dopustit na Štaflíka a Špagetku, Spejbla a Hurvínka a na Vílu Amálku. Na ty se s chutí podívám i dnes.

U nás frčí Špalíček

Vrací se člověk už jako otec ke stejným pohádkám? A čte je pak i svým dětem? Nebo radši vyhledává nějaké nové?

Hledal jsem nové, kupoval knihy, ale stejně jsme skončili u těch klasických. U nás doma teď právě frčí Špalíček pohádek Jiřího Trnky,
konkrétně Červená Karkulka a Perníková chaloupka.

Praštěnými pohádkami jste zaujal také svou dceru. Jak moc? Časem je i vyžaduje?

Praštěné pohádky jsem objevil u přátel na chalupě na půdě a okamžitě jsem jim propadl. Dcerka si je před spaním vyslechla opravdu mnohokrát.
Ale období, kdy vyžadovala stále dokola jednu a tutéž pohádku, už máme naštěstí za sebou. (smích)

Kterou z těch pohádek má vaše dcera úplně nejradši? A shodnete se v tom spolu?

Oba máme nejradši pohádku Osamělý talíř. To je pohádka, kterou jsem asi četl nejvíckrát v životě a přesto mě nepřestala bavit. Navíc mi přijde opravdu „praštěná". Vždyť spojit v jednom příběhu růžové poupátko 
a raketovou základnu, to dokáže jen Ludvík Aškenazy.

Sečtělý netopýr a…

A čím jsou vlastně Praštěné? Pro někoho by to mohlo znamenat hloupé…

To rozhodně ne. Praštěné jsou tím, že v nich nepotkáte princezny, rytíře a draky, ale kulový blesk, sečtělé netopýry, papouška režiséra a fotbalovou mičudu, co se stala družicí.

Michale, uměl byste si představit Praštěné pohádky jako kreslený Večerníček?

Těžko. Ve Večerníčku se příběh musí vejít do sedmi minut, a na to jsou Aškenazyho pohádky příliš dlouhé.

Testovali jste nové CD, tedy audioknihu, na dětech? A ovlivnilo to nějak konečný výsledek?

Samozřejmě, že naše děti jsou prvními posluchači a také kritiky. To hned poznáte, jestli je to opravdu chytlo, nebo se nudí.

Jak si pobrukují

A jak nejlépe se to pozná?

Jakmile si začnou pobrukovat písničky, je to znamení, že jste na správné cestě.

Jste na cédéčko Praštěných pohádek pyšný?

Pyšný je silné slovo. Mám radost z příjemné práce a z času stráveného s bezva lidmi. A radost mám i z písniček, na ty jsem téměř pyšný!

Hitové ambice?

Audiokniha „Praštěné pohádky" má na CD i písničky. Neboť vím, že jste je psal vy a Tomáš Roreček, spoluautor hitů skupiny Kryštof, věštím jim i hitové ambice. Vyrazí s nimi časem Chinaski na turné, či uvažujete o turné čtení „s divadlem". Třeba loutkovým, či je hrát scénicky a la „Listování Lukáše Hejlíka"?

Praštěné pohádky nemají krom mé osoby s kapelou Chinaski nic společného, ale ani žádné scénické provedení není v plánu. Pokud Chinaski ještě něco udělají pro děti, bude to s největší pravděpodobností třetí pokračování Autopohádek.

Co může umělec udělat pro nahrávku, aby měla úspěch? Dobře si vybrat dílo i autora?

Důležité je vybrat si dobrého autora, mít jasnou představu a spolupracovat s těmi správnými lidmi. Zdánlivě to vypadá jednoduše.

Helenka je geniální!

Prozradíte teď své oblíbené audioknihy? Ty dětské a také ty pro dospělé publikum? Já sám miluji Nové povídky Zdeňka Svěráka a Hrdého Budžese i pokračování Oněgin byl Rusák.

Helenku Freisteinovou Brďochovou miluju! V podání Báry Hrzánové je, nebojím se říct, geniální. Moc rád poslouchám Rudolfa Hrušínského jako inspektora Maigreta, Příběhy dobrého vojáka Švejka v podání Jana Wericha a v poslední době jsem propadl Jiřímu Grygarovi a jeho přednáškám o naší sluneční soustavě.

Dnes už se dabuje jinak než dřív, a to platí i u načítání knížek, soudím. Přesto: Máte nějaké zážitky i ze studia? A ze vzniku, z psaní písniček s kytarou? Nebo to už je pro vás denní chleba?

Denním chlebem by mohlo být psaní písniček pro kapelu, ale tohle je docela jiný případ. Je to právě ten správný únik ze stereotypního kolotoče šoubyznysu.

Je někdo, bez koho by tato audiokniha neexistovala?

Bezpochyby Ludvík Aškenazy.