Různé podoby lásky ukazuje snímek Intimity, příběh sedmi párů. Hraje v něm řada známých herců, Zlata Adamovská, Petr Štěpánek, Ondřej Vetchý, Tomáš Klus, Kristina Leichtová, Jaroslav Plesl, Leoš Noha. Režisér Ivo Macharáček jimi nešetřil. V rozhovoru pro Deník odpovídal Martin Stránský.

V ukázkách z filmu Intimity i na fotografiích vypadá vaše postava jako zoufalec. Je to tak?
(smích) Myslím, že to tak možná i může být. Netvrdím, že to tak je, ale může…

Peníze moc neřeší

Řeknete víc o své postavě?
Mluvili jsme o tom s režisérem Ivem Macharáčkem, že je to takový trochu zkrachovalec, který neřeší svoji existenci ani prachy. Ke svému životu je evidentně nepotřebuje. Je možná rentiér nebo podobně, takže je asi „rozbitý" jen proto, že je nenaplněný citově.

Film Intimity pro něj něco řeší? Daří se mu naplnit se vztahově?
(smích) Samozřejmě že má moje postava určitý vývoj, ve „vztahové politice" graduje. Přijde něco na konci, a to se už musíte nechat překvapit.

Váš obličej je výrazný, ještě víc někdy hrajete hlasem. Je šance, že podmanivý tón hlasu uplatníte ve snímku Intimity víc, než byste jinde uplatnil?
Vím, na co narážíte. Ale právě v tomto filmu na to prostor není, řekl bych.

I díky Tomáši Klusovi je film atraktivní.

Kdo je vaše herecká partnerka? A jak se vám s ní hrálo?
Je to Adéla Petřeková, v Intimitách barmanka. Hrálo se mi s ní výborně… S Adélkou jsme se oťukávali léta, samozřejmě jsem věděl, o koho jde. Ale pracovně jsme se potkali až právě v Intimitách.

Kde se vše odehrává? Točili jste na Zlínsku, kde konkrétně?
Film je o různých podobách lásky, jediným styčným bodem tu je nonstop bar, kde trůní má potenciální přítelkyně Adélka a já jako básník Vilém. Oba trávíme svůj život v nonstopu.

Po kolikáté v životě hrajete básníka? Ať už ve filmu, v TV seriálu nebo na divadle?
Jéžišmarjá… poprvý? (smích) Hodně jsem hrál romantický postavy, pak strašně moc takových těch zloduchů, teroristů, vrahounů, zabijáků, bylo jich moc, ale to spíš na divadle. Takový ty figury, který si rozervávají duši na cimpr campr. Ale básníka fakt poprvé.

Je to docela problém

V čem pro vás bylo natáčení těžké, v čem zajímavé? Nevymýšleli si na vás moc písmenek?
Vůbec ne, ale kluci mě tlačili do toho, aby to bylo hodně minimalistický hraní. A to je s mým „ksichtem" docela problém (smích).

A na čem ještě pracujete?
Nedávno jsem dotočil další český film, Burácení s Adolfem Zikou. To si myslím, že bude hodně zajímavý počin. Je to totiž na základě skutečné události a je to trošičku road movie, trošku motorkářský film, hodně psychologický drama, trošičku detektivka. Je to od každého něco a námětově se mi to moc líbilo. I obrázkově je to zajímavé, protože to dělali kluci, kteří z 99 % točí s Amíky. Mají na tyto věci trošku jiná měřítka, než jaká jsou v českém filmu běžná.

A na divadle?
Tam jsme měli v Plzni premiéru inscenace Felicie Zellerové Přátelé generace X.

Hrajete také v inscenaci Králova řeč. Ten film je skvělý, jak moc je to ale výjimečná hra?
Já myslím, že ta hra je ještě lepší než ten film. V té hře jsou víc rozpracované některé figury, speciálně žena logopeda. Mám pocit, že Amíci se víc báli tesat do královské rodiny, zatímco my jsme se nebáli. Ale ono je to fakt tak napsané, v té hře je víc humoru. A je v ní i líp vysvětlený, jaká byla tehdy politická situace.

Chtěl po vás režisér v Intimitách něco, co nikdy nikdo dřív?
Ano. Abych říkal do kamery básničku, to se mi ještě nikdy nestalo.