Nezávislé nízkorozpočtové drama „Ještě chvíli, prosím!" od Miroslava Rosendorfa z Ústí, producenta a autora, pokračuje v tažení Českem. Syrová výpověď o dramatickém osudu člověka, který má být odpojen od přístrojů, uvidí zítra Liberec, za 14 dnů Praha a v červnu Děčín.

V prvním filmu divadelního režiséra Filipa Nuckollse hrají Jaroslav Achab Haidler, Jan Řezníček, Marta Vítů, Jelena Juklová, Jiří Trnka a další. Za kamerou stál Michael Johanides. Rozhovor Deníku dala Marta Vítů, hraje „podivnou matku" překvapivého hlavního hrdiny.

BYLO TO SILNÝ, DOJEMNÝ

Zamávala s vámi role matky hlavního hrdiny ve filmu, který začíná už za socialismu?

Zamávala, ani jsem to tak nečekala. Bylo to pro mě hodně silný a dojemný. V pár filmech a seriálech jsem hrála, nikdy ne v tak velké roli. Bylo to uvěřitelný, i když jsme věděli, že nejde natočit celovečerní film za sedm dnů.

Jak se to povedlo?

Bylo to možné jen proto, že se film netočil zvukově. Natáčeli jsme němé scény, pak vznikaly postsynchrony. Celé jedno odpoledne jsme ty texty nahrávali.

Jak moc vám byla užitečná vaše divadelní zkušenost?

Asi v tom smyslu, že jsem si na tu roli troufla.

V divadle se zkouší hra dva měsíce, scény opakujete dokola. Za tu dobu vám přejdou do krve, představení začne žít před diváky…

Jde dost poznat, když na scénu přijde neherec. Kdokoli tam bude, bude vypadat nepřirozeně. I když budete hrát stou reprízu, zahrajete ji jako poprvé v životě.

My jsme ale film divadelně nazkoušený neměli, vlastně jsme ho nezkoušeli vůbec. To je to umění, ta praxe, že to tak na scéně působí uvěřitelně.

I když tam jsou ve hře těžké nebo nebezpečné scény, vy si nesmíte ublížit, ale musíte působit uvěřitelně. A to tak, jako že to je poprvé. V tomto filmu jsme se svoje repliky doslova naučili, i když to bylo těžké, protože jich bylo moc.

Jenže když jsme text uměli nazpaměť, působilo to nepřirozeně. Takže Filip Nuckolls správně posoudil, že Míra nesmí být u namlouvání textů, aby zbytečně nebazíroval na svých vyšperkovaných pasážích.

A určitě bylo lepší, když jsem svůj text řekla vlastními slovy. I na divadle je lepší, když hru nerežíruje autor textu, ale někdo, kdo od něj má větší odstup.

JE UMĚNÍ, VCÍTIT SE DO ROLE

Jak moc vám role matky šla přes pusu a přes mozek? Jak jste ji přijala, souhlasila jste s chováním maminky vnitřně, či nesouhlasila?

Dojalo mě to. Je tu věc, která je myslím pro herce důležitá. A já ji mám měrou vrchovatou. Je to schopnost empatie, umění vcítit se do věcí, který mi jsou vzdálený.

Ačkoli jsem celý život mateřský typ, nemám své děti. Ale ani mi nedělá problém vžít se do toho, že Jan Řezníček je můj syn. Je to jistý dar i zkušenost, jsem schopna vžít se do této role. Byla mi blízká, docela jsem s jeho matkou soucítila.

Podmínky natáčení filmu pro herce byly složité, že?

Ano, je to dost obnažený. Běžně vás ve filmu pořád někdo hlídá, jestli se nelesknete, někdo dělá make-up, aby vám to slušelo, anebo vás nalíčí, abyste vypadli zdrchaně. My ale vše museli hrát bez toho, sama jsem se přepudrovala…

Šaty, ve kterých hraju, je oblečení mojí maminky, která ho má uskladněný na chalupě. Ty šaty nosila posledních dvacet třicet let. Já si to z té chalupy vzala, kromě hraní jsme si totiž nosili i oblečení. Měla jsem s sebou dvě tašky šatů.