V Jablonci se prý cítí už jako doma, má tu chatu a koncertuje tu velmi pravidelně, alespoň jednou za rok. Lucie Bílá zpívá také s Jablonečanem Ondrou Rumlem v muzikálu Popelka na ledě, porotcuje v soutěži Česko Slovensko má talent a připravuje novou desku. O tom všem si s námi povídala.

Jak se vám dneska zpívalo? V Jablonci vystupuje docela často.
Samozřejmě jsem se tady cítila jako doma. Jablonec mám moc ráda a jezdím sem léta. Líbí se mi tu nejen kvůli úžasným divákům, a protože tu jsou korálky, ale taky proto, že tu mám kousek chalupu a většinou na ten koncert jdou všichni moji přátelé. Sice mě už viděli stokrát, ale vždycky přijdou a já je za to obdivuju, že je to ještě nepřestalo bavit.

Asi nejaktuálnější je u vás muzikál Popelka na ledě. Jak jste se vlastně stala Popelkou?
Já mám teda takové to štěstí, že jsem si zahrála všechny ty role, které si myslím, že by měla ráda v repertoáru každá zpěvačka. Hrála jsem Johankou z Arku, byla jsem Carmen, tedy ještě pořád jsem Carmen.

A teď jsem ještě Popelka. Tou jsem se stala tak, že jsem se nechala přemluvit od Petra Maláska, který k muzikálu napsal hudbu. Já jsem samozřejmě ráda. Kdybych to měla hrát, tak to samozřejmě v životě nevezmu. Ale já jsem ji mohla jen zazpívat.

Vy tedy Popelku jen mluvíte a na popelkovském turné vás diváci neuvidí?
Ne, já jsem Popelce jen propůjčila hlas. Byla jsem jen na premiéře. Když jsem se slyšela poprvé promluvit jako Popelka, tak jsem se rozplakala. „Jo, je to v pořádku,“ řekla jsem si. Moc to mnou hnulo a jsem moc ráda, že jsem u toho mohla být. Těch rolí člověk v životě tolik hrát nemůže, a když má tu možnost, aby ho ty role potkaly v ten správný čas… Za deset let by to už nešlo. (Smích.)

Na premiéře jste byla, jak ta probíhala?
Stadion byl úplně vyprodaný a byla tam skvělá atmosféra. Lidé reagovali dobře i na můj hlas, takže si myslím, že jsem snad neudělala špatně. Víte, já beru jen role, v kterých můžu být přínosem. Nedělám to kvůli sobě. Dělám to taky proto, abych rozdala nějakou tu radost, kterou jsem dostala ne pro sebe, ale právě na to rozdávání.

Prince hraje Jablonečák Ondřej Ruml. Jak se vám s ním spolupracovalo?
On je Jablonečák? Tak to já vůbec nevím. Ondra má překrásnou barvu hlasu. Já teď na něj něco prásknu, co on neví, protože se mi to moc líbilo. Když jsem byla na té premiéře, tak jsem seděla se svým synem, ale viděla jsem i periferně na něj. Stál jen tak v koutku a celé to sledoval s velkou pokorou a s úctou.

Prožíval to neskutečně emotivně, radoval se, když se tam dělo něco veselého. Byl smutný, když to bylo smutné, a v tom případě jsem zjistila, že je to zpěvák na správném místě. Zpěvákovi nestačí jen ty úžasné hlasivky, které má, ale především také prožitek a emoce. Ty on tedy opravdu má.

Vypadá to, že se vám jako zpěvák Ondra Ruml moc zamlouvá. Chtěla byste s ním ještě někdy spolupracovat?
Teď mě nenapadá, co bychom společně mohli udělat. Tohle je taková první vlaštovka a určitě není poslední. Ale zrovna v tento okamžik mě nenapadá, co bychom spolu mohli… Já se úplně tak nedružím. Když už, tak mě zajímá Marta Kubišová, protože ona je pro mě lidský vzor. Je to člověk, kterého bych možná znovu poprosila, aby se mnou byla na vánočním turné, které jsem dělala loni. Ona byla báječná.

S Ondrou bych se ráda potkala třeba v nějakém pěkném muzikálu. Muzikály mám totiž moc ráda. Člověk tam není schovaný jen za tou melodií a textem, ale ještě něco prožije a odehraje. To mě baví. Co mě tedy láká ještě víc než muzikál je film. Moc ráda bych si v nějakém zahrála. Tak třeba to filmaři uslyší a v nějakém mě obsadí. (Smích.)

V létě jste připravovala desku s textařem Pavlem Vrbou, který bohužel v září zemřel. Stihli jste to, co jste chtěli?
Já jsem dostala od pana Vrby poslední email, čtrnáct dnů před tím, než se rozhodl odejít: „Tak jsem to všechno stihnul a těším se do studia.“ Bohužel to nevyšlo. Měla jsem deset textů a jeden mi chyběl.

Včera mi ale jeho úžasná žena Maruška Vrbová poslala ten jedenáctý text, který mi scházel. Našla ho na chalupě na stole. Měla jsem možnost se setkat s básníkem nevídaným. Jsem ráda, že jsem prožila jeho poslední myšlenky.

Jakou máte od něj nejradši písničku?
Tu první. Ave Maria. To je první věc, kterou mi udělal. Také jsem měla štěstí, že jsem s ním udělala loni vánoční cédéčko a také tu desku, co jsem s ním udělala teď, která vyjde na jaře. Myslím, že z ní bude mít radost i on nahoře.

Baví vás dělat porotkyni v Česko Slovensko má talent?
Tahle show je famózní v tom, že jste pořád překvapená. Nikdy na to nejsme připravení. Aspoň můžeme být spontánní.

Můj tatínek pořád říká: „Ty furt ječíš!“ Tatínku, to jiný nebude, já buďto ječím zděšením nebo nadšením. Je to ta moje role. Ne, že by mi byla předurčená, ale je to moje přirozenost. Teď jsem měla šanci se na tu soutěž podívat, protože jsem měla dvě volné neděle, což jinak nemívám. Jsem moc ráda, že s tou soutěží mám něco společného. Jsem u zrození různých hvězd. Jsem při tom, když se někomu mění život.

Kdo vás v této soutěži nejvíce šokoval?
Nevím, jestli se mi chce něco konkretizovat, ale asi jo. Dáma, co rozbíjí prsy věci, mně přišla … Chtěla jsem jí hrozně říct, jestli se nebojí o zdraví. Prostě jestli ví, že zdraví je to nejdůležitější a ne to, že si někde vydělá pár korun. Je to ale volba toho člověka a nechci nikoho soudit.

Přišli za mnou z produkce a řekli mi: „Paní Bílá, teď bude něco, co se vám opravdu nebude líbit. Ale prosím nevyhazujte ji, je to zahraniční host.“ Já bych ji vyhodila hned. Doporučila bych jí, aby si zašla k lékaři. Ne s hlavou, ale s těma prsama. Nemohla jsem ani dýchat, když jsem to viděla.

Už asi dvakrát jste v Talentu řekla, že byste si chtěla zazpívat s malou holčičkou, která tam vystupovala. Realizovala jste to?
Řekla jsem to jedné holčičce a pak jsem se jí omluvila a řekla jsem, že budu ráda, když jí budu moct zazpívat vokály. Nevím, jestli je dobře, že se tam objeví takhle obrovský talenti v devíti letech. Může se taky stát, že jejich kariéra skončí v jedenácti.

Jsou tam dvě holčičky, u kterých lidi slzí a je to neskutečné. Když je slyšíte, máte pocit, že těm holkám je tři sta, v těch hlasivkách, tam je několik desítek zpěvaček. Mám o ně spíš strach. Nemůžu je před těmi lidmi poslat pryč. Ráda je pošlu dál, ale myslím si, že by jim pomohlo, kdyby nevyhrály.

Mimochodem máte naprosto úžasný účes, kdo vás češe?
Já mám skvělou vizážistku, která mi na těch prvních šestnácti castingových kolech udělala šestnáct úžasných účesů. Mám výbornou stylistku, která mě šestnáctkrát znovu a znovu mění. A připadám si jako princezna. Už se nemusím nikdy vdávat. Podle mě se stejně chtějí holky vdávat, aby měly ty krásné šaty.