Luboš Pospíšil: Nejsem žádný estrádní typ

Na své cestě k úspěchu se občas pohyboval spíše až nenápadně. Tím spolehlivěji si však k posluchačům nacházel cestu skrze velmi osobitý pěvecký projev s nezaměnitelným hlasem a skutečně zdařilé písně, jejichž průkaznou nadčasovost nikdy nepoznamenal ani zub času.

Po určité odmlce v průběhu devadesátých let v současnosti zaznamenává velký comeback s novým albem nazvaným Chutnáš po cizím ovoci. Před necelým měsícem ho pokřtil v pražské Malostranské besedě a současně jím odstartoval několikaměsíční koncertní turné po celé republice, které nemine ani místa, kde zatím nikdy nehrál.

Skladby z nového alba, včetně starších hitů, uslyší také jablonecké publikum. V exkluzivním rozhovoru jsme si proto povídali nejen o nové desce, ale i o časoprostoru a opisování písniček.

Ke stálému parťákovi, skladateli a kytaristovi Bohumilu Zatloukalovi, jste připojil tři mladé muzikanty. Vznikla kapela 5P. Omladilo vás to?
Měl jsem tuhle představu už před pár lety. Ale že to dopadne takhle radikálně – omlazujícím způsobem – jsem sám netušil. Vyhovuje mi to a jsem za tuhle sestavu rád. Mám to jinak než řada lidí z této oblasti. Nejsem estrádní ani bulvární typ, chodí na mě jiní posluchači.

Hodně lidí sleduje v posledních letech televizní hudební soutěže. Neubírají vám muzikantům posluchače z koncertů?
Největší síla mého publika je střední generace. Ale nejsou to ti, kteří sledují SuperStar. Jsou i mladí, kteří nesledují jen televizní soutěže, ale zajímá je i jiná hudba. A ti mě samozřejmě baví víc.

Tematicky?
Měl jsem určitou představu o textech, jež mi ležely v šuplíku dlouho. Tohle album nemá úplně čerstvě napsané písničky. Objevil jsem v nich jisté společné téma časoprostoru, úvahy nad tím, jací jsme byli a jací jsme teď. To je, myslím, jednotící téma desky. Podle toho vznikl i výběr dalších textů – od Pavla Šruta, Pepy Lábuse nebo Hedla. Je v tom tedy i jistý záměr. S Pavlem Šrutem je to pořád fajn. I když je především básník, má spoustu jiných zájmů, je hodně vytížený, spolupráce je trochu limitovaná.

Řada písní na tomhle albu má v sobě jistou nostalgii. Ohlížíte se rád a co přitom vidíte?
Určité motivy tam jsou, ale že bych se v tom nějak zvlášť hrabal, to ne. Nevzpomínám, nebabrám se v minulosti. Nechávám tomu volný průběh. Ale je pravda, že naše koncerty jistý nádech nostalgie mají. Vždycky se tam najdou i lidé, kteří si přejí zahrát staré písničky a chtějí vzpomínat. Ale to dělá trochu asi každý z nás.

Nemáte potřebu vzpomínat. Nevracíte se ani k začátkům – třeba k C&K Vocalu? To byla intenzívní doba, ne?
Byla. Shodou okolností měla tahle kapela nedávno čtyřicetileté výročí a slavila ho koncertem v Žižkovském divadle. Tam se vzpomínalo, to je pravda. Bylo to moc příjemné. Vyhovují mi spíš tahle náhodná setkání než plánované bilance a vzpomínky.

Jen muzikou se po revoluci živit nešlo

Co jste dělal po revoluci? Tolik o vás zase slyšet nebylo.
Já nikam neodešel. I když mají dnes média tendenci mluvit o nějakém mém comebacku. V 90. letech mi vycházely desky Třináctá komnata Vzdálená tvář, Můžem si za to oba a reedice Tenhle vítr jsem měl rád. Jen jsem tehdy neměl kapelu, koncertoval jsem jen ve dvojici s Bohoušem Zatloukalem.

Bylo tehdy obtížné se uživit?
Jen muzikou to nešlo. Ale měl jsem nabídky od přátel z reklam a dělal jsem jinou práci. Prakticky celé reklamní kampaně. To mi dost pomohlo.

Hledáte texty u našich básníků?
Ano. A hodně toho dostávám – od autorů, kteří za mnou sami přijdou.

Oslovil vás někdo z nich opravdu výrazně?
Raději nebudu jmenovat, protože bych se mohl splést.

Někteří vaši kolegové skládají pro film nebo televizi. Jak jste na tom vy?
Vloni jsem psal hudbu k televiznímu filmu Klub osamělých srdcí. Shodou okolností jsem nedávno hrál v Teplicích, odkud příběh pochází, a v tomhle klubu, který „hrál“ na obrazovce, slavili čtyřicáté výročí. To byla milá náhoda. Jinak je ale těžké se k téhle práci dostat. Režiséři většinou mají své osvědčené hudební autory a s těmi pracují. Chce to mít své kamarády a já je nemám…

Pak se taky někdy stává, že se hudba do filmu nedostane. Třeba v Hřebejkově Krásce v nesnázích nakonec použili jen text Pavla Šruta, krásnou hudbu od Petra Skoumala vypustili. A myslím, že to bylo pro film mínus.

U mladých se hledá originál těžko

Co děláte, když nehrajete a neskládáte?
Psaní a přípravy na koncertování jsou značné. Navíc nebydlím v Praze, takže dojíždění mi zabere dost času. Na ostatní věci mi nezbývá moc prostoru. Ale když to vyjde, jezdím na kole nebo chodím do lesa. Nic světoborného.

Snažíte se sledovat hudbu ostatních kolegů a mladé generace?
Ano. U mladých se těžko hledá originál. Umí většinou dobře hrát, ale postrádám u nich dobré autory. To není jen české specifikum, totéž se děje ve světě. Příliš mnoho od sebe opisují. Je to dáno mediálními možnostmi. Komunikace je tak rychlá a široká, že mladí necítí potřebu se autorsky vymezit. Je to škoda.

AUTOR: JANA PROCHÁZKOVÁ

Cesta od průlomových nahrávek k nezaměnitelné tváři