Které liberecké představení jste v cizině uváděli?
Jiří Bartoš: Jednalo se o Náměsíčnou Vincenza Belliniho, jedinečné dílo italského belcanta, které se v Liberci dává poprvé. Zmíněná opera se obecně málo hraje zřejmě kvůli komplikovanému scénickému řešení, ale po hudební stránce je špičková. Když režisér vzal jednotlivá hudební čísla a spojil je ve snivé plochy v jakési časově neurčité světelné a vizuální bublině, vzniklo neskonale působivé dílo podmanivé krásy.

Připomeňte nám, kde všude jste vystupovali.
Martin Otava: Náš soubor absolvoval turné po Francii, představení v Německu a ve Švýcarsku. Konkrétně se jednalo o Sète, Bordeaux, Štrasburk a Langenthal. Předcházelo představení Nápoje lásky v Bad Elster, kde bylo divadlo pro 511 diváků vyprodáno.
Jak byla navštívena představení Náměsíčné?

Martin Otava: O tom, jaký byl o liberecké nastudování Belliniho opery zájem, hovoří čísla: Sète 840 diváků - vyprodáno, Bordeaux 1490 míst - vyprodáno, Štrasburk 1000 míst - prodáno asi 750, Langenthal 440 míst – vyprodáno.

Jaké byly reakce publika?
Jiří Bartoš: Diváci nadšeně tleskali vstoje, hodnotili představení jako vynikající, celý zájezd byl povedený a příjemný. Z pěvců obdivuji například nezničitelného Pavla Vančuru. Lidsky je velmi spolehlivý, nekonfliktní. Mají-li někteří umělci trochu sklony k hysterii, on naprosto ne. Je velmi vyrovnaný. Olga Jelínková je jako stvořená pro roli sonnambuly Aminy. Je éterický typ, ale přitom má hlasový fond na koloratury, roli zvládá perfektně technicky i intelektuálně, ví, kdy je třeba jaké odstínění. Zrovna tak skvělá je i druhá představitelka Aminy Jana Kačírková.

Pavel Kobrle: Atmosféra byla úžasná. Po představeních jsme sklízeli obrovské potlesky, Olga Jelínková měla potlesk na otevřené scéně, bylo to výborné.

Pavel Vančura: Samo o sobě je vzrušující, když hrajete pro víc než tisíc lidí, a když pak volají bravo a ozývají se skandované potlesky, má člověk radost.

Martin Otava: Náměsíčná byla odměňována potleskem po každém hudebním čísle, byly slyšet opakované výkřiky bravo. Ve všech francouzských divadlech na konci publikum skandovalo nekonečně dlouhým potleskem. Byl to nádherný pocit. Všichni hovořili o vyrovnaném špičkovém výkonu všech složek - sólistů, sboru a orchestru. Byla chválena pregnantní hudební artikulace sboru, jeho nasazení a kultivovaná měkká hra orchestru pod vedením šéfa opery Martina Doubravského. Mimořádné ovace sklízely Olga Jelínková i Jana Kačírková v titulní roli. Gabriela Kopperová, Róbert Remeselník, jakož i Pavel Vančura a Roman Vocel si však na menší ovace a úspěch také naříkat nemohli.

Zrovna tak tomu bylo nyní ve Švýcarském Langenthalu. V Liberci se našim produkcím takových potlesků příliš často nedostává. Řekl bych, že francouzské i nakonec švýcarské (takzvaně chladné) publikum je mnohem spontánnější než divadelní publikum v Čechách. Sním o tom, že i liberecké publikum bude někdy také takto bouřlivě aplaudovat.

Jak probíhala samotná cesta?
Martin Otava: Zájezd byl velice namáhavý pro celý ansámbl, který jel v počtu 78 účastníků. Denně jsme museli absolvovat přejezdy dlouhé 1100 až 1250 km. Obzvláště náročný byl zájezd pro pracovníky techniky, kteří trávili v jednotlivých divadlech celé dny od ranních hodin.

Pavel Vančura: Dlouhé přejezdy byly odvrácenou stranou mince.

O čem jste přemýšlel cestou?
Martin Otava: Je překvapivé, že ačkoli je Náměsíčná zřídkakdy hrána, vzbudila takovou pozornost. Početná návštěvnost je potvrzením toho, že Francouzi stejně jako Švýcaři dílo chtěli zhlédnout i proto, že se uvádí velmi zřídka. Češi mi připadají konzervativní. Raději půjdou na věc, kterou už několikrát viděli, než na tu, kterou téměř neznají. Zvláštní. Ale já jako ředitel i režisér bych si přál, aby bylo na méně slavné kusy také beznadějně vyprodáno.

Co dodat?
Martin Otava: Takové mimořádné uznání bylo odměnou za veškerou námahu. Pro každého z nás.

Anna Košárková