Knihy píše jedna radost, ač „v jeho věku" mnozí už odpočívají. Rád dělá autorská čtení, témata má ze současnosti. Díky němu existuje Severočeský klub spisovatelů, který svým členům vydává knížky i almanachy. Vycházejí díky spolupráci klubu s ústeckou Severočeskou knihovnou.

Minulý režim „naštval", když odsoudil bratrskou pomoc v srpnu 1968. Odnesla to jeho třetí kniha, druhá rybářská „Pátého dne stvořil rybu". Měla vyjít konečně po revoluci, ale nakladatelství skončilo.

HRŮZA, PRUT I BIVOJ

První Muškovu knihu „Na silnějším konci prutu" (1962) ilustroval Adolf Born, „Hrůzy ústecké opery" (2000) Miloš Nesvadba, titul „Můj táta Bivoj" (2000) zase Vladimír Komárek.

„Zkraje 60. let jsem psal jen drobné příběhy z ústecké opery, kde jsem byl od roku 1951 ve sboru; pak přišly i lepší role. Byl jsem tam téměř čtyřicet let," ohlíží se.

Jak vaše první kniha vznikla?
Šel jsem na ryby pod střekovskou přehradu a začal tam vzpomínat na září na Jizeře, kdy nejvíc berou lipani krásná lososovitá ryba. Je jich tam plno, ta řeka jimi úplně voní. Je to takové zvláštní pižmo, někteří rybáři ho nesnášejí, ale není to taková ta sprostá rybina. A já vzpomínal, jak jsem je tam v mládí na umělou mouchu chytal. Legálně jsem rybařil od svých deseti let.

Zde na severu lipani nebyli?
Tehdy ještě ne. V mé první knížce „Na silnější straně prutu" jsou povídky rozdělené na jednotlivé měsíce roku. Tato byla zářijová, jmenovala se Zavinil to jednatel. Tehdy nebejvala rybářská sezona na pstruhových revírech do konce roku, jednatel musel zažádat o prodloužení na lipanovej lov. Ten rok o něj nezažádal, takže pak rybáři chodili kolem vody a smutně koukali, jak dělají lipani kroužky. Na nic jinýho než na mouchu nejdou; vystrčí z vody tlamičku a proříznou hladinu krásnou tečkovanou ploutví.

To tedy byla první povídka?
Ano. Pak se vynořovaly další rybářské příběhy, až z toho vyšla celá knížka. Přihlásil jsem ji do soutěže Severočeského nakladatelství, tehdy bylo v Liberci. Nabídli mi, ať si najdu vhodného ilustrátora, tak jsem napsal Adolfu Bornovi, ten se toho s chutí ujal a dopadlo to hezky.

Byl drahý?

Nevím, to platilo nakladatelství. Tehdy se ještě dávaly honoráře, dnes už si na to musí autor sehnat peníze sám. Z obrázků si nejvíc cením Bornovy obálky.

Bavili jste se s Bornem o ilustracích pro vaši knihu?
To ne, my jsme se vůbec nepoznali, nepotkali. Inspirovaly ho moje povídky, které si z rukopisu přečetl. Třeba tento rybář na lodičce (ukazuje obrázek) se mu náramně povedl. Už tehdy to byl jeho typický styl, ale nepotkali jsme se už nikdy. Mrzí mě to dost, jen jsme okolo sebe kroužili, byl jsem na jeho výstavě, ale nikdy jsme si o práci nepopovídali.

O BALATONSKÉ BESTII

O čem je povídka Rybářská čest a balatonská bestie?
Byl jsem s armádním souborem v Maďarsku a na Balatonu jsem se seznámil s důstojníkem. Naštěstí uměl německy, protože maďarština je jazyk příšernej. Byl to rybář a měl tam lodičku, tak jsme se vydali na ryby. Rybáři v každým rajonu mají jinej způsob, já chytal „na mrtvou rybičku". Na ni jsem tahal jednoho candáta za druhým, maďarsky se řekne candát fógoš. Kouzelná věc je, že balatonští candáti jsou z rybníka u Tábora, odkud si Maďaři přivezli malé candáty. Ti se jim tak chytili, že to až vytvořilo novou odrůdu.

Kdy ta knížka dostala prestižní ocenění?
Dostala cenu jako rukopis, a tím pádem byla přijatá.

Čím je pro vás ta knížka důležitá?
Tím, že byla první.

Nebýt jí, co myslíte, začal byste kdy psát?
Já myslím, že začal, že by mě to stejně popadlo.

Vaše první knížka měla dost slušný úspěch u čtenářů. Dostala se také do rozhlasu, jak se to tenkrát někdy dělalo?
V rozhlase byla několikrát, načetli ji herci z Vinohradského divadla a také z Národního. Jen už si dnes nevybavím, kteří to byli.

U své první dětské knihy „Pohádky z Hubaté Pohody" ale zajímavý ohlas máte…
(smích) To ano. Bohumil Hrabal si ji prolistoval a řekl o ní: „A pak že neumíme knížky pro děti!"