Večer nazvaný A les je tichý kolem kol připomíná 150. výročí narození dvou kulturních osobností Jablonecka, jimiž jsou hudební propagátor a skladatel Fidelio Finke (*1860 Jindřichovice pod Smrkem, †1940 Liberec) a básník Jizerských hor Gustav Leutelt (*1860 Josefův Důl, †1947 Seebergen, Německo).
Večerem, který pořádá město ve spolupráci s o. p. s. Domovem české hudby, slovem provede David Jelínek.
Účinkují: Michiyo Keiko – soprán, Jakub Fišer – housle, Marek Šedivý – klavír. Na programu jsou skladby z díla Fryderyka Chopina, Vítězslava Nováka, Fidelia Friedricha Finke, Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.
Tímto koncertem tak město navazuje na večer v září 2009 - tehdy jsme si také ve spolupráci s o. p. s. Domovem české hudby v kostele sv. Anny připomněli 110. výročí narození jednoho z nejvýznamnějších světových dirigentů 20. století, jabloneckého rodáka, Petera Hermanna Adlera.
Druhá část sobotního večera bude literární. Tady představí Siegfried Weiss knihu fotografií a básní Píseň o lese / Das Lied vom Walde. Ta byla inspirována dílem Gustava Leutelta Kniha o lese a Siegfried Weiss použil i některé Leuteltovy texty.
Zajímavostí nové knihy je to, že Weissovy básně vychází v češtině i němčině. Stejně tak Leuteltovy texty, které se objevují zcela poprvé v českém překladu, a to Otokara Simma a Siegfrieda Weisse.
Knihu vydal Jizersko-ještědský horský spolek s podporou města Jablonec nad Nisou a Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor. K dostání je v běžné síti knihkupectví a v Jabloneckém kulturním a informačním centru v přízemí radnice.
V souvislosti se jménem Gustava Leutelta nelze nepřipomenout, že v roce 2004 vznikla na vyšším studiu jablonecké umělecké průmyslovky také plaketa věnovaná tomuto spisovateli. Jako svou absolventskou práci v netradičním čtvercovém formátu ji vytvořila Petra Hanzlíková a vyrazil ji Znak Malá Skála.
Fidelio Finke (1860 – 1940) - Propagátor hudby a skladatel
Narodil se 23. července 1860 v Jindřichovicích pod Smrkem a pocházel ze zámožné rodiny textilního továrníka. Mezi jeho předky a příbuznými najdeme řadu hudebně nadaných osobností. Např. Finkeho babička, vídeňská klavíristka, byla sestrou slepého libereckého skladatele Josefa Proksche, jenž učil hře na klavír i Bedřicha Smetanu.
Studia Finke absolvoval ve Vídni a v České Lípě a ukončil je na učitelském ústavu v Trutnově. Poté získal místo praktikanta v Lučanech n. N., ale ještě v témže roce byl přeřazen do Josefova Dolu.
V roce 1885 založil v Josefově Dole ochotnický smyčcový orchestr, který se zabýval zejména hudbou Richarda Wagnera. Hudebníci, kteří sem pěšky docházeli ze širokého okolí (vlak sem ještě nejezdil), cvičili a koncertovali v dolnomaxovském hostinci Pošta. Kromě vlastního hraní usiloval Finke též o propagaci a pochopení Wagnerovy hudby mezi obyvateli tak odlehlé části monarchie, jakou tehdy Jizerské hory byly. Za tím účelem založil místní skupinu „Všeobecného spolku Richarda Wagnera“, jež brzy získala mnoho členů.
O činnosti spolku se dověděli i pořadatelé Wagnerovských operních festivalů v bavorském Bayreuthu, kteří Finkemu poskytovali za výhodnou cenu vstupenky. Díky tomu mohl Finke pro zdejší lidi uspořádat řadu výprav na tuto každoroční hudební událost. O jejím významu svědčí i to, že ji navštěvovaly osobnosti z nejvyšších politických, kulturních a hudebních kruhů.
V roce 1900 si Finkeho schopností všimli i ve světoznámém vydavatelství Henryho Litolffa v Braunschweigu. Pro ně postupně připravil 26 dílů kolekce „Das Hausorchester“.
V roce 1894 se Finkovi přestěhovali do Horního Maxova, kde byla hlava rodiny jmenována ředitelem školy. Orchestr od té doby zkoušel v jabloneckém hotelu Koruna a později v rýnovickém šenku Kretscham. Sklářský fabrikant a mecenáš umění Leopold Riedel zde hudebníkům zajistil sídlo a sbor byl přejmenován na Rýnovický smyčcový orchestr. Díky Finkeho nadšení byl jeho „Wagnerovský orchestr“ činný déle než půl století.
Od 1. března 1905 byl Finke opět přeřazen, tentokrát do Mšena. Je obdivuhodné, že vedle náročné práce školního ředitele a neúnavného propagátora hudby i skladatele, dokázal být činný též literárně. V roce 1902 vyšla jeho „Vlastivěda politického okresu Jablonec“, 1905 „Průvodce údolím horní Kamenice“ a 1917 dodnes ceněné „Dějiny městysu Mšeno“.
Po odchodu do penze v roce 1921 žil Fidelio Finke v Liberci. Byl nadále velice aktivní, dával soukromé hodiny hudby, učil v hudební škole, přispíval do novin. Zemřel v Liberci 30. července 1940.
Narodil se 23. července 1860 v Jindřichovicích pod Smrkem a pocházel ze zámožné rodiny textilního továrníka. Mezi jeho předky a příbuznými najdeme řadu hudebně nadaných osobností. Např. Finkeho babička, vídeňská klavíristka, byla sestrou slepého libereckého skladatele Josefa Proksche, jenž učil hře na klavír i Bedřicha Smetanu.
Studia Finke absolvoval ve Vídni a v České Lípě a ukončil je na učitelském ústavu v Trutnově. Poté získal místo praktikanta v Lučanech n. N., ale ještě v témže roce byl přeřazen do Josefova Dolu.
V roce 1885 založil v Josefově Dole ochotnický smyčcový orchestr, který se zabýval zejména hudbou Richarda Wagnera. Hudebníci, kteří sem pěšky docházeli ze širokého okolí (vlak sem ještě nejezdil), cvičili a koncertovali v dolnomaxovském hostinci Pošta. Kromě vlastního hraní usiloval Finke též o propagaci a pochopení Wagnerovy hudby mezi obyvateli tak odlehlé části monarchie, jakou tehdy Jizerské hory byly. Za tím účelem založil místní skupinu „Všeobecného spolku Richarda Wagnera“, jež brzy získala mnoho členů.
O činnosti spolku se dověděli i pořadatelé Wagnerovských operních festivalů v bavorském Bayreuthu, kteří Finkemu poskytovali za výhodnou cenu vstupenky. Díky tomu mohl Finke pro zdejší lidi uspořádat řadu výprav na tuto každoroční hudební událost. O jejím významu svědčí i to, že ji navštěvovaly osobnosti z nejvyšších politických, kulturních a hudebních kruhů.
V roce 1900 si Finkeho schopností všimli i ve světoznámém vydavatelství Henryho Litolffa v Braunschweigu. Pro ně postupně připravil 26 dílů kolekce „Das Hausorchester“.
V roce 1894 se Finkovi přestěhovali do Horního Maxova, kde byla hlava rodiny jmenována ředitelem školy. Orchestr od té doby zkoušel v jabloneckém hotelu Koruna a později v rýnovickém šenku Kretscham. Sklářský fabrikant a mecenáš umění Leopold Riedel zde hudebníkům zajistil sídlo a sbor byl přejmenován na Rýnovický smyčcový orchestr. Díky Finkeho nadšení byl jeho „Wagnerovský orchestr“ činný déle než půl století.
Od 1. března 1905 byl Finke opět přeřazen, tentokrát do Mšena. Je obdivuhodné, že vedle náročné práce školního ředitele a neúnavného propagátora hudby i skladatele, dokázal být činný též literárně. V roce 1902 vyšla jeho „Vlastivěda politického okresu Jablonec“, 1905 „Průvodce údolím horní Kamenice“ a 1917 dodnes ceněné „Dějiny městysu Mšeno“.
Po odchodu do penze v roce 1921 žil Fidelio Finke v Liberci. Byl nadále velice aktivní, dával soukromé hodiny hudby, učil v hudební škole, přispíval do novin. Zemřel v Liberci 30. července 1940.
Gustav Leutelt (1860 – 1947) - Básník Jizerských hor
Narodil se 21. září 1860 v Josefově Dole. Jeho otec Johann Michael byl učitelem ve zdejší škole, a také matka Marie, za svobodna Simmová, byla dcerou učitele. Gustavův bratr Johann byl o málo starší.
Přes skromné rodinné poměry umožnili rodiče oběma synům vystudovat učitelský ústav v Litoměřicích. Johann i Gustav poté nastoupili na místa praktikantů ve škole, kterou v té době jejich otec řídil. Starší z bratrů ale v roce 1886 předčasně zemřel.
Gustav se již od dětství zúčastňoval společenského života v obci. Otec hrál v kostele na varhany a vedl pěvecký sbor a malý Gustl byl vždy přítomen. Při svatbách i pohřbech byli zváni do horských chalup, aby zúčastněným zazpívali. Chlapec se tak seznamoval se životem prostých sklářů a dřevařů. Avšak ještě větší vliv měla na jeho citlivou duši příroda. Hned naproti škole začínaly rozlehlé lesy, jejichž zákonitosti a tajemství od mládí rád objevoval.
Po nástupu na místo kantora se brzy seznámil se stejně starým kolegou Fideliem Finkem. Díky společnému zájmu o kulturní dění a hudbu se spolu s dalšími nadšenci několikrát vydali na Wagnerův operní festival, který se dosud každoročně koná v severobavorském Bayreuthu.
Leutelt ale tíhnul více k literatuře. Od osmdesátých let zveřejňoval své povídky, avšak k napsání rozsáhlejšího díla se odhodlal až po čtyřicítce. V roce 1906 mu vyšel v renomovaném berlínském vydavatelství S. Fischera první román Die Könighäuser (Domy Königů). Děj zasadil do okolí Bedřichova a nosnou myšlenkou se stal nesmiřitelný boj dvou selských rodů stejného jména – Königů.
Později napsal ještě pět románů i řadu menších děl. Velký úspěch sklidila jeho lyricky laděná „Kniha o lese“, jež vyšla poprvé v roce 1928. Jeho díla pak vycházela v opakovaných vydáních i jako vícedílné sebrané spisy. K drobným
zajímavostem Leuteltova díla patří i několik básní, které jeho přítel Fidelio Finke zhudebnil. V současnosti známe bohužel jen jednu z nich – píseň Auf leichten Traumesflügeln (Na lehkých křídlech snů).
Leuteltův poetický styl přispěl k tomu, že se o něm začalo mluvit jako o básníkovi Jizerských hor, ačkoliv se básnické tvorbě téměř nevěnoval. Přišly literární ceny, lidé Leutelta oslovovali titulem Mistr. Stal se váženým mužem a získal mnoho příznivců i mezi významnými osobnostmi.
Úzké přátelství jej spojovalo i s osvíceným jabloneckým starostou Karlem R. Fischerem. Ten se v roce 1923 zasloužil o založení Leuteltovy společnosti, která si vytkla za cíl podporu místních tvůrců. Její pojmenování bylo projevem přízně a uznání nejen starosty Fischera. Činnost Leuteltovy společnosti byla obnovena v poválečném Německu v roce 1957 a dodnes pečuje o kulturní odkaz sudetských Němců.
V roce 1922 odešel Leutelt do penze a na tři roky se s rodinou odstěhoval do Horního Růžodolu. Již po třech letech se ale usídlil v Jablonci, kde si v roce 1929 postavil s pomocí přátel a města v ulici U Srnčího dolu rodinný domek. Klidného stáří se zde ale Leuteltovi nedočkali. Vše zhatil nástup fašismu a začátek druhé světové války. V roce 1941 padl jejich jediný syn a po světové válce následovalo vyhnání z jejich domu a později i odsun do Německa. Gustav Leutelt zemřel v naprosté bídě a v zapomnění 17. února 1947 v durynské obci Seebergen.
Zpracoval Otokar Simm
Narodil se 21. září 1860 v Josefově Dole. Jeho otec Johann Michael byl učitelem ve zdejší škole, a také matka Marie, za svobodna Simmová, byla dcerou učitele. Gustavův bratr Johann byl o málo starší.Přes skromné rodinné poměry umožnili rodiče oběma synům vystudovat učitelský ústav v Litoměřicích. Johann i Gustav poté nastoupili na místa praktikantů ve škole, kterou v té době jejich otec řídil. Starší z bratrů ale v roce 1886 předčasně zemřel.
Gustav se již od dětství zúčastňoval společenského života v obci. Otec hrál v kostele na varhany a vedl pěvecký sbor a malý Gustl byl vždy přítomen. Při svatbách i pohřbech byli zváni do horských chalup, aby zúčastněným zazpívali. Chlapec se tak seznamoval se životem prostých sklářů a dřevařů. Avšak ještě větší vliv měla na jeho citlivou duši příroda. Hned naproti škole začínaly rozlehlé lesy, jejichž zákonitosti a tajemství od mládí rád objevoval.
Po nástupu na místo kantora se brzy seznámil se stejně starým kolegou Fideliem Finkem. Díky společnému zájmu o kulturní dění a hudbu se spolu s dalšími nadšenci několikrát vydali na Wagnerův operní festival, který se dosud každoročně koná v severobavorském Bayreuthu.
Leutelt ale tíhnul více k literatuře. Od osmdesátých let zveřejňoval své povídky, avšak k napsání rozsáhlejšího díla se odhodlal až po čtyřicítce. V roce 1906 mu vyšel v renomovaném berlínském vydavatelství S. Fischera první román Die Könighäuser (Domy Königů). Děj zasadil do okolí Bedřichova a nosnou myšlenkou se stal nesmiřitelný boj dvou selských rodů stejného jména – Königů.
Později napsal ještě pět románů i řadu menších děl. Velký úspěch sklidila jeho lyricky laděná „Kniha o lese“, jež vyšla poprvé v roce 1928. Jeho díla pak vycházela v opakovaných vydáních i jako vícedílné sebrané spisy. K drobným
zajímavostem Leuteltova díla patří i několik básní, které jeho přítel Fidelio Finke zhudebnil. V současnosti známe bohužel jen jednu z nich – píseň Auf leichten Traumesflügeln (Na lehkých křídlech snů).Leuteltův poetický styl přispěl k tomu, že se o něm začalo mluvit jako o básníkovi Jizerských hor, ačkoliv se básnické tvorbě téměř nevěnoval. Přišly literární ceny, lidé Leutelta oslovovali titulem Mistr. Stal se váženým mužem a získal mnoho příznivců i mezi významnými osobnostmi.
Úzké přátelství jej spojovalo i s osvíceným jabloneckým starostou Karlem R. Fischerem. Ten se v roce 1923 zasloužil o založení Leuteltovy společnosti, která si vytkla za cíl podporu místních tvůrců. Její pojmenování bylo projevem přízně a uznání nejen starosty Fischera. Činnost Leuteltovy společnosti byla obnovena v poválečném Německu v roce 1957 a dodnes pečuje o kulturní odkaz sudetských Němců.
V roce 1922 odešel Leutelt do penze a na tři roky se s rodinou odstěhoval do Horního Růžodolu. Již po třech letech se ale usídlil v Jablonci, kde si v roce 1929 postavil s pomocí přátel a města v ulici U Srnčího dolu rodinný domek. Klidného stáří se zde ale Leuteltovi nedočkali. Vše zhatil nástup fašismu a začátek druhé světové války. V roce 1941 padl jejich jediný syn a po světové válce následovalo vyhnání z jejich domu a později i odsun do Německa. Gustav Leutelt zemřel v naprosté bídě a v zapomnění 17. února 1947 v durynské obci Seebergen.
Zpracoval Otokar Simm
V souvislosti se jménem Gustava Leutelta nelze nepřipomenout, že v roce 2004 vznikla na vyšším studiu jablonecké umělecké průmyslovky také plaketa věnovaná tomuto spisovateli. Jako svou absolventskou práci v netradičním čtvercovém formátu ji vytvořila Petra Hanzlíková a vyrazil ji Znak Malá Skála.
Projekt Domovem české hudby
Již koncem roku 2005 se mezi studenty Akademie múzických umění v Praze zrodila myšlenka, která by mohla přispět k obnovení tradice české hudební kultury, tj. provozování koncertů na jiných místech, než jsou pouze renomované festivaly v centru kulturního dění, či zaběhnuté koncertní řady.
Na základě historických pramenů vznikl záměr uspořádat cyklus koncertů tematicky spojených s významnými, mnohdy neprávem opomíjenými umělci, alespoň v době kdy si připomínáme kulatá výročí jejich narození. Na každý rok připadá takovýchto jubileí více než sto.
Smyslem projektu je zdůraznit – a pro dnešní dobu v podstatě i znovuobjevit – českou hudební minulost v osobnostech vynikajících instrumentalistů, kantorů a skladatelů. Tito hudebníci pocházeli i z malých obcí a zanechali velmi často nesmazatelnou stopu v české i světové hudbě. Například hudební skladatel Jan Šedivý z Hlásné Třebaně, který se po odchodu do Norska stal vůdčí uměleckou osobností.
Přátelil se nejen s H. Ibsenem, kterému psal scénickou hudbu k jeho divadelním hrám, ale byl i pedagogem světoznámého skladatele E. H. Griega. Bohužel v Čechách se o něm prakticky vůbec neví. Stejně tak tomu je u zakladatele záhřebské filharmonie Milana Sachse z Lišova, či Bohumíra Pokorného z Pavlic na Znojemsku – spoluautora uruguayské hymny.
Těch příkladů jsou stovky. Pokud je to alespoň trochu možné, na koncertech zazní hudba přímo od dotyčných skladatelů, či díla, která měli interpreti na svém repertoáru. Mnohdy se jedná o premiéry. V našem úsilí nám vychází vstříc Národní muzeum – České muzeum hudby, či Muzeum Antonína Dvořáka a řada dalších institucí včetně interpretů.
Pro posluchače dáváme českou i světovou hudbu do kontextu s jejich místním rodákem a přední naši i zahraniční instrumentalisté prezentují svoje umění ve skladbách někdy slavných, mnohdy neznámých a často i zcela zapomenutých komponistů. Skladby právě těchto autorů by s největší pravděpodobností bez povšimnutí ležely v archivech. S potěšením zjišťujeme, že se často jedná o kvalitní díla, která mají šanci najít uplatnění i na jiných podiích, včetně zahraničních.
Milan Holas, předseda správní rady Domovem české hudby, o. p. s.
Již koncem roku 2005 se mezi studenty Akademie múzických umění v Praze zrodila myšlenka, která by mohla přispět k obnovení tradice české hudební kultury, tj. provozování koncertů na jiných místech, než jsou pouze renomované festivaly v centru kulturního dění, či zaběhnuté koncertní řady.
Na základě historických pramenů vznikl záměr uspořádat cyklus koncertů tematicky spojených s významnými, mnohdy neprávem opomíjenými umělci, alespoň v době kdy si připomínáme kulatá výročí jejich narození. Na každý rok připadá takovýchto jubileí více než sto.
Smyslem projektu je zdůraznit – a pro dnešní dobu v podstatě i znovuobjevit – českou hudební minulost v osobnostech vynikajících instrumentalistů, kantorů a skladatelů. Tito hudebníci pocházeli i z malých obcí a zanechali velmi často nesmazatelnou stopu v české i světové hudbě. Například hudební skladatel Jan Šedivý z Hlásné Třebaně, který se po odchodu do Norska stal vůdčí uměleckou osobností.
Přátelil se nejen s H. Ibsenem, kterému psal scénickou hudbu k jeho divadelním hrám, ale byl i pedagogem světoznámého skladatele E. H. Griega. Bohužel v Čechách se o něm prakticky vůbec neví. Stejně tak tomu je u zakladatele záhřebské filharmonie Milana Sachse z Lišova, či Bohumíra Pokorného z Pavlic na Znojemsku – spoluautora uruguayské hymny.
Těch příkladů jsou stovky. Pokud je to alespoň trochu možné, na koncertech zazní hudba přímo od dotyčných skladatelů, či díla, která měli interpreti na svém repertoáru. Mnohdy se jedná o premiéry. V našem úsilí nám vychází vstříc Národní muzeum – České muzeum hudby, či Muzeum Antonína Dvořáka a řada dalších institucí včetně interpretů.
Pro posluchače dáváme českou i světovou hudbu do kontextu s jejich místním rodákem a přední naši i zahraniční instrumentalisté prezentují svoje umění ve skladbách někdy slavných, mnohdy neznámých a často i zcela zapomenutých komponistů. Skladby právě těchto autorů by s největší pravděpodobností bez povšimnutí ležely v archivech. S potěšením zjišťujeme, že se často jedná o kvalitní díla, která mají šanci najít uplatnění i na jiných podiích, včetně zahraničních.
Milan Holas, předseda správní rady Domovem české hudby, o. p. s.
Čtenář reportér
73
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
