Jakoby chtěla autorka scény a kostýmů Jitka Moravcová zasadit hru o svatém, leč plebejském Františkovi, do prostředí smetiště moderní doby. Vždyť co jiného dnešní spotřební globalizovaná společnost produkuje než horu odpadků, v nejlepším případě pouze papírových?

Inscenaci vévodí pohyblivá scéna

Režisér Petr Palouš spolu s výtvarnicí a herci ovšem využívají prvky moderního smetiště jako stavební kameny nejrůznějších prostředí (z krabic se dá postavit třeba věž), a tohoto principu využívají beze zbytku. Scéna, která je v neustálém pohybu, tak provokuje diváka k vlastní představivosti.

Hru napsal italský komediograf Dario Fo a oživuje v ní méně známé epizody ze života Františka z Assisi. Příběh zkratkovitě zobrazuje celý jeho život, včetně smrti, na níž by chtěl leckdo vydělat.

Svatý František vystupuje v kusu jako kejklíř, jako obyčejný, omylný a chybující člověk, ovšem s velkou láskou a pochopením k lidem a vůbec všemu živému. Jeho příběh tak i po mnoha staletích slouží k úvahám o smyslu lidského konání a připomíná základní životní hodnoty, které s dnešním hromaděním věcí nemají pranic společného.

Diváci hru sledují ze dvou stran, přičemž hrací prostor ohraničují dvě dřevěné stavby, které představují třeba trůn nebo hradby.

Tak, jako se neustále v něco jiného proměňuje scéna, je dynamické i herectví Václava Helšuse a Marka Sýkory, kteří se v roli Františka střídají. Helšus se v podobném textu cítí jako ryba ve vodě, může tu uplatnit vlastní mudrování, humor i navazování kontaktu s publikem. Vtipně tvůrci využili zkušenosti Marka Sýkory s loutkovým divadlem, neboť i neživé věci zde ožívají a jednají jako živí lidé.