Netradiční kabaret o jednom lidském osudu dokončuje v těchto dnech liberecké Divadlo F. X. Šaldy pro velkou scénu. Diváci se mohou těšit na představení plné tance, hudby, scénických obrazů a písní.

Inscenace s názvem Carpe Diem: Jiří Mucha má premiéru v pátek 23. října. V hlavní roli se představí Martin Stránský, jeho slavného otce bude hrát Václav Helšus. V hlavních ženských rolích se diváci mohou těšit na Markétu Tallerovou a Veroniku Korytářovou.

Rozporuplný život

Martina Stránského baví postava Jiřího Muchy svou rozporuplností. Nikdo prý dnes nedokáže říci, jak se věci ve spisovatelově životě odehrály. „Jasné doklady jsou pouze o tom, jak žil do války, respektive do jejího konce. Po ní je příběh zahalený a skýtá prostor si domýšlet nebo reprodukovat ho po svém." V čemž tkví i úskalí hry. „Strašně rád bych z Jiřího Muchy udělal hrdinu, ale je mi jasné, že nebyl čistý. Ve spolupráci s režisérem se tedy snažíme vytvořit představení, které se nikoho nedotkne. Aby nikdo nebyl špatný z toho, že vymýšlíme postavu, která nikdy nežila. Chceme, aby nejistota zůstala i po spadnutí opony," popsal svůj postoj ke své postavě hlavní představitel.

Společenský agent

Český spisovatel, novinář, překladatel a filmový scenárista Jiří Mucha, syn jednoho z nejslavnějších českých umělců Alfonse Muchy, žil velice rozpolcený život.

Autora textu Tomáše Jarkovského Jiří Mucha začal zajímat víc díky knize Společenský agent Jiří Mucha Charlese Laurence. Ten spisovatele obviňuje ze spolupráce s STB.

„Jeho život mě zaujal a chtěl jsem vědět víc. Zjistil jsem, že jde o fascinující příběh, který u nás nemá obdoby. Je to taková bondovka na český způsob. Ten člověk procestoval půlku světa, znal se s kdekým. Zažil mnoho propadů a vzestupů. Je mnoho lidí, kteří si ho váží a zase těch, kteří o něm mluví příkře. Je to velmi rozporuplný osud," popsal.

Pracovní název pro inscenaci zněl Nepravděpodobný portrét, což je narážka na Muchovo dílo Pravděpodobná tvář. „Jedna z věcí, která se o něm dá říct s jistotou je, že žil. Sice vedl rozporuplný život, ale naplněný," řekl Jarkovský. V posledních letech vzniklo v Divadle F. X. Šaldy několik autorských her (texty Tomáše Dianišky či Erotikon doktora Š.). Součástí cyklu je i loňská novinka od Karla Steigerwalda Cena Facky aneb Gottwaldovy boty.

Čtyřikrát Naivní

Tvůrčí tandem Jakuba Vašíka a Tomáše Jarkovského, který již čtyřikrát spolupracoval s Naivním divadlem, oslovil šéf činohry Ivan Rajmont. Oba zmiňované učil na DAMU.

Dvojice je známá hudebními inscenacemi, původní objednávka tedy zněla muzikál. První nápad se točil kolem bestselleru Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, ještě než vznikl film.

„Chtěli jsme vytvořit něco, co patří do českého kontextu, a stejně se kniha více hodila na filmové plátno, než na jeviště. Objevil jsem příběh Jiřího Muchy, o kterém jsem vlastně moc nevěděl. Jen, že je syn Alfonse Muchy a něco jsem tušil o jeho bytě," popisuje autor hry.

Kolega režisér Jakub Vašíček se podivuje nad tím, co Jiří Mucha v životě dokázal prožít. „Všechno se samozřejmě do hry nevešlo. Tím, že se narodil v roce 1915 v docela zásadní rodině do speciálního prostředí, prožil dost neuvěřitelný život napříč devatenáctým stoletím. Je to prostor nejnahuštěnější událostmi. Všechny se na něm podepsaly a on také něco podepsal… Příběh je to fascinující."

Jiří Mucha Život Jiřího Muchy je sám příběhem, který má zcela neobyčejnou podobu a podivuhodně kopíruje historii naší země během 20. století se všemi jejími zvraty, krutostmi a paradoxy. Příběh člověka pevně spjatého s již neexistující Československou republikou, muže, který měl obrovský akční rádius. Uměl perfektně několik jazyků a pohyboval se po celém světě. Dospíval za první republiky, v roce 1939 odešel do Paříže, kde se poprvé oženil a záhy ovdověl, zúčastnil se II. světové války jako válečný zpravodaj BBC v uniformě britského vojáka, podruhé se oženil a se svojí skotskou manželkou se vrátil po osvobození do Prahy, začal psát, v padesátých letech byl uvězněn a obviněn ze špionáže, sám se pak zřejmě stal agentem, v šedesátých letech úspěšným spisovatelem, překladatelem, scénáristou, v sedmdesátých a osmdesátých pak velice známým propagátorem a organizátorem výstav díla svého otce, majitelem a provozovatelem slavného bytu na Hradčanském náměstí, místa, kde se potkávali krásné dívky, disidenti, lidé loajální režimu, herci, spisovatelé, filmaři, jehož věhlas dolétl až k hvězdám světové literatury, byt kde vznikla pověst a mýtus člověka s libertinskými sklony uprostřed totalitního režimu, člověka, který byl milován i nenáviděn ženami i muži, šarmantního a tajemného, neuchopitelného, který se na krátkou dobu po roce 89 stal předsedou české pobočky PEN klubu a jenž krátce nato zemřel a na něhož se záhy skoro zapomnělo. Příběh Jiřího Muchy je téměř mýtem.

Rád bych z Jiřího Muchy udělal hrdinu, ale nebyl černobílý

Herec Martin Stránský o své nejnovější roli v inscenaci Carpe Diem: Jiří Mucha.

Zdá se mi, že je těžké zachytit na divadle život někoho, o kom nemáme moc podložených skutečností? Musí to pro vás být výzva.

Zaujal mě jeho životní příběh právě tím, že nikdo neví, jak to bylo. Víme, jak žil do války, možná do jejího konce. Strašně rád bych z Jiřího Muchy udělal hrdinu, ale je mi jasné, že nebyl čistý. Chceme, aby nejistota zůstala i po skončení představení.

Líbí se mi koncepce, kdy ženy ohraničují různé období Muchova života. Jeho život asi ovlivnily hodně.

Před válkou určitě. Po ní mu, myslím, zůstaly dvě. Ovlivňovaly ho i další. Všech si vážil a měl je rád. Ale ty osudové ženy měl tři. Jedna zemřela a se dvěma zmiňovanými se setkával až do smrti.

Poslední dobou se biografické inscenace i filmy těší čím dál větší oblibě. Myslíte, že je to budoucnost divadla a že se budou objevovat čím dál častěji?

Je to vždy zajímavé. Čím dál častěji jsou to lidé, se kterými se ještě žijící osoby mohly setkat. Mohou si je nějakým způsobem pamatovat. Díky představení si je připomeneme.

Samozřejmě klasikové zůstanou… Nové inscenace o lidech, kteří ještě nedávno žili, budou zajímavé v okamžiku, kdy se divákovi příběh podá zábavným způsobem. O samotném osudu se totiž mohou diváci dočíst kdekoliv.

Autorské divadlo se s herci zkouší jinak. Nebývá to složitější?

Je to možné. Když nám titul představili, tak mělo jít o autorský muzikál. Tvůrci se nakonec ale muzikálu trošku vzdálili.

Hudba představení hodně pomáhá a lidé ho díky ní snadněji pochopí a přijmou příběh. Je tam i hodně hezkých písniček. Když to řeknu hloupě, tak právě díky hudbě na to lidé vydrží koukat.

Celá inscenace je prokládaná písničkami a kdyby divák měl nedejbože volnější chvilinku, tak ho muzika a tanec naplní nebo vtáhnou zpět do příběhu.