Místo setkání v samém centru Liberce tak nějak podtrhovalo aktivitu Petra Vondřicha na poli „sledovatele" toho zajímavého, co se v Liberci děje. Jeho webové stránky Jizerské ticho se staly zajímavou platformou pro přehled o tvůrčích aktivitách zdejší kotliny. Ať už jsou to profily výrazných osobností, povětšinou mladší generace, nebo upozornění na nově vznikající kavárny, vždy se na stránkách Jizerského ticha dozvíme něco, co je skutečně „fresh" a leckdy má pro město přidanou hodnotu.

REDESIGN A NOVÉ TVÁŘE

Důvod k rozhovoru se zakladatelem stránek Jizerského ticha byl nasnadě. Blog prošel výraznou inovací a začalo se na něm podílet také více lidí. A k novému startu také patří křest a oslava. Ta proběhla nedávno v budově bývalého Výzkumného ústavu textilních strojů vedle Krajského úřadu. A byl to veselý večírek. Nejdříve probíhala prezentace stránek a zainteresovaných osob, později hrála i vřele přijatá kapela. VOJ&3SKA předvedli elektronický set, tak jak si přál pořadatel křtu, Petr Vondřich.

Jizerské ticho už nějaký ten pátek funguje jako tvůj blog, kdy ses rozhodl ho inovovat?

Už nějakou dobu jsem cítil, že to chce změnu. Přišlo mi to fajn, ale cítil jsem, že se potřebuju někam pohnout. Nejdřív jsem si říkal, že vystačím s Facebookem, ale jak to časem rostlo, bylo jasné, že jsou potřeba ty stránky. No a pak jsem třeba potkal Pavla Haranta, který mi řekl, jestli nemám nějaké lepší fotky. Věděl jsem, že moje fotky nejsou žádný zázrak, ale nějak jsem si ještě vystačil, i když mě to nebavilo. Nejsem fotograf a je to samozřejmě na tom znát. Při setkání mě spíš focení rozptyluje a unavuje. Mimochodem Pavla Haranta taky obdivuju za to, jakým způsobem na sobě pracuje. Mám pocit, že kdybychom všichni na sobě makali s takovým nasazením jako on, tak jsme úplně někde jinde.

A jaká je spolupráce s tvůrcem nové podoby stránek Pavlem Stiankem?

Spolupráce je výborná, myslím, že Pavel je nejen v rámci regionu, ale vůbec i republiky, špičkový webmaster. Byl jsem hodně rád, když na to kývnul, aby mi pomohl s Jizerským tichem. Je s tím spojeno samozřejmě mraky práce.

Ale taky to musíš nějak zafinancovat ne?

Já mám vlastně to štěstí, že všichni mi teď pomáhali s webem zadarmo. Což samozřejmě není ideální v tom směru, že by člověk ty lidi rád zaplatil. Ale zase teď už je to se vším trochu jinak, protože dřív jsem tohle celé dělal sám. V tuhle chvíli je to můj full time job. Takže hledám nějaký model, kdy by mě to mohlo do jisté míry uživit a v té úplně nejideálnější rovině by to mělo fungovat tak, abych si třeba mohl dovolit někoho zaplatit. Naštěstí se podařilo zafinancovat částečně činnost oslovením těch partnerů, jako je právě Lasvit a BU2R. Jsem za to samozřejmě hrozně rád, může se to někam posouvat.

Stránky jsou mnohem výraznější a vizuálně založené, fotky dělají hodně…

No právě, uvědomil jsem si, že to celé stojí vlastně na kvalitních fotografiích. Ale nejdřív jsem fakt myslel, že to celé budu dělat sám. Pak jsem potkal Tobiáše Hrabce, který studuje v Liberci architekturu a dobře fotí. Nabídl mi, že by pro mě něco nafotil. Nejdřív jsem nechtěl, říkal jsem si, že u toho zůstanu sám, než jsem si uvědomil, že ty stránky skutečně na fotkách stojí. Pak už nebylo co řešit. Samozřejmě, že vím, o kolik jednodušší je dělat si věci sám. Jenže v určitém bodě to prostě nejde. No a pak je tady Roman Dobeš, který mě taky dostal. Třeba v bistru v Široké ulici, když si připravil nádobíčko a pochopil jsem, že už to je na úplně jiné úrovni. Najednou to nese ještě další aspekt. Je nás víc, co v tom jsou nějakým způsobem namočení a funguje to na živé bázi sdílení věcí, projektů. Jedna věc podporuje druhou…

Mně právě přijde zajímavé, že od sólo projektu jsi přešel k širšímu pojetí. Najednou ten Liberec nemusí být tak roztříštěný..

Na začátku na mě Liberec takhle působil, já měl prostě potřebu mapovat něco zajímavého, co se v téhle kotlině děje. Někdo říká, že to je hodně subjektivní a na jakém základě si ty lidi vybírám. Ale to je přece jasné, aniž bych dělal nějakou selekci, tak prostě mě oslovují určité věci, lidi, atd. Je to jistě subjektivní, Jizerské ticho si nedělá nárok na nějakou všeobecnou mapu místa. S tím souvisí třeba to, že architekti z Mjölku mi říkali, proč nejsem víc kritický. Proč nešlapu do těch věcí, co nefungují. Ale to mě v rámci těch stránek nezajímá. Nepotřebuju si honit triko tím, že něco zdrbnu. Naopak mě baví nečekané objevy.