Deník při této příležitosti přináší exkluzivní rozhovor s Jitkou Molavcovou.

Přes čtyřicet let jste v jednom divadle, v Semaforu. Úctyhodné.
46 let v jednom divadle… Vnímám to jako věrnost i úctu k cestě upletené z humoru, hudby a poezie. Tuto cestu si zvolili pánové Jiří Suchý a Jiří Šlitr a já po ní kráčím spolu s Jiřím Suchým. A vzhledem k tomu, že jsme z ní nikdy nesešli, tak je na té cestě s námi i pan Šlitr.

Holčičko, co chceš být

Bylo divadlo vždycky to, co jste chtěla dělat?
Od dětství jsem toužila bydlet v divadle. Když se mě zeptali: „Holčičko, čímpak bys chtěla být? "odpověděla jsem: „Herečkou, jinak je mi to jedno." Rodiče mě vodili do Národního divadla na opery, od sedmi let jsem se zajímala o hudební nástroje. Zamilovala jsem se do písniček od Beatles, kvůli nim jsem se začala učit anglicky. V šestnácti mě přijali do pěveckého sboru při Vysoké škole ekonomické. S nimi jsem procestovala skoro celou Evropu. Zpívali jsme např. madrigaly Organda di Lassa, lidové i umělé písně. Sborové zpívání bylo vlastně mým odrazištěm do dalšího života. Ráda se k němu vracím alespoň jako posluchač.

Proč jste nevyslyšela jiné nabídky. Jistě přišly i ty, že?
Víte, dostávala jsem a stále dostávám různé zajímavé nabídky, ale kvůli provozu našeho divadla je nemohu přijmout. Já jsem ale v Semaforu byla vždycky tak zaneprázdněná, zavalená tolika úkoly, že jsem ani neměla čas přemýšlet, „co by bylo, kdyby".

Nelze nezmínit vašeho kolegu a principála Jiřího Suchého. Kdy jste ho viděla poprvé?
Poprvé jsem se v Semaforu ocitla jako divák v prosinci roku 1969; hráli hru Jonáš a doktor Matrace. Vidím to jako dneska, seděla jsem na přístavku u druhé řady, dívala se na pány Suchého a Šlitra a oni si mě nějak všimli a začali si mě dobírat. Já se tehdy hrozně styděla, ale byla jsem tím prostředím a jimi okouzlená. Za čtrnáct dní nato Jiří Šlitr zemřel. Takže jsme se vlastně zahlédli jen jednou v životě. Tehdy jsem jako šansonierka vyhrála celostátní soutěž TALENT 70, kdy mi předseda poroty Karel Vlach dal „požehnání" a zanedlouho jsem se do Semaforu vypravila podruhé s kytarou a s šansonem O lásko má. Bylo to 18. května 1970 v 17 hodin odpoledne, kdy jsme si s Ferdinandem Havlíkem a s Jiřím Suchým plácli.

Začala to Dornička

A vaše první komická role?
Dornička ve Zlatém kolovratu v semaforské Kytici. Režíroval Jiří Císler. Moc ráda vzpomínám i na dvojici klaunů, kterou jsme s Jiřím Suchým vytvořili v představení Golem na scéně Hudebního divadla v Karlíně v 70. letech. Hráli jsme dvě hlavní role klaunů, kdysi je hrávali Voskovec a Werich. S laskavým svolením pana Wericha mohl být text upraven pro muže a ženu. Moje role byla Pavel Popel z Lomnice nad Popelkou, Jiří Suchý hrál Pracha z Prachatic. Zpívali jsme překrásné melodie Jaroslava Ježka a pak v jednu chvíli, to když jsme jako byli na útěku, se Jiří Suchý převlékl za ženu a já byla jeho udatným partnerem. Osobním svědkem té události byl sám Jan Werich. To byl jeho nápad, abychom tu klaunskou dvojici hráli my dva.

Nejste jen komička, připomeňme hru Oráč a smrt, která byla před lety nominovaná na inscenaci roku, kde jste hrála Smrt. A za dohazovačky ve slavné Hello Dolly máte Thálii.
Moje umělecká cesta je velmi barevná, různorodá, a tak se mnozí lidé často diví, v jakých žánrech se to objevuji… „Takový je světa běh, takový je světa běh," říká jedna z mých divadelních postav. Rádi škatulkujeme a škatulky ulpívají, i když obsah už je daleko barevnější. S jednou z mých nejmilejších postav jsem se setkala na scéně Hudebního divadla v Karlíně. Byla to slečna Eulálie Čubíková ve Zvonokosech. Velmi mě zaujal osud této nešťastné ženy, kterou nedostatek lásky dohání až k šílenství. Pojednala jsem ji jako tragikomickou postavu, vložila si tam něco svého, to mě vždy moc baví. Ariadna na Naxu je další dramatická role ve velkolepém barokním melodramu Jiřího Antonína Bendy. Tento dárek mi nabídl pan Jaroslav Krček skvělý český hudebník, dirigent, sbormistr i hudební skladatel.

Hrajete na víc hudebních nástrojů, i ty nástroje historické…
Od sedmi let jsem se učila na klavír, na kytaru jsem se učila sama, dokonce jsem hrála v noci pod peřinou. Pak jsem přibrala další hudební nástroje flétnu, foukací harmoniku, hrála jsem na všechno, co mi přišlo pod ruku. Třeba i na hřeben nebo na trávu. Na saxofon hraju od 80. let a dodnes mě to baví. První polovina 90. let mi přinesla možnost vyzkoušet si jiný žánr. Přišla nabídka od mých přátel Pavla Jurkoviče a Alfreda Strejčka na účinkování v pražské Viole v pořadu středověkých textů a písní zbožných, milostných i darebných. Tady jsem se naučila hrát na gotické nástroje (psalterium smyčcový žaltář, kantele, trumšajt, kastaněty) a pod vedením Evy Kroschlové jsem interpretovala filozofické i žertovné texty a zpívala ve starých evropských jazycích dobové písně.

A co se vám vybaví, když řeknu Kapitán Kid?
Měla jsem v životě štěstí, že jsem se s Jaroslavem Velinským, tedy kapitánem Kidem, setkala a mohla si s ním i zazpívat. Vzpomínám na něj jako na gentlemana a velmi citlivého člověka. Muzikant a klaun, spisovatel, dokonce písmomalíř, reklamní grafik a typograf. I já jsem byla typografka a Jiří Suchý reklamní grafik. A pak že život je jen náhoda… Děkuji za písničky, které dávají lidem naději, které dovedou potěšit.

Porta je upřímná

Kapitán Kid patřil a patří k festivalu Porta. Jak ji vnímáte vy?
V průběhu několika desetiletí festivalem Porta prošla většina skupin, muzikantů a osobností, které dnes reprezentují folkovou, country a trampskou scénu. Tento žánr je mi blízký právě pro tu upřímnost. Díky Jaroslavu Velinskému, KAPITÁNU KIDOVI,konečně navštívím tento upřímný festival, zazpívám si dokonce se skvělými severočeskými muzikanty a také samozřejmě s Jiřím Suchým.