Malíř Jiří Nepasický se coby milovník techniky a mladý bouřlivák prostřednictvím svého díla fackoval s pokroucenou bolševickou morálkou a perverzním vztahem systém versus jednotlivec. V porevolučním období se osvobodil. Jeho doposud poslední tvůrčí fáze je toho důkazem.

V Galerii U Rytíře můžeme až do 12. května vidět akrylové malby Jiřího Nepasického, společně s nimi i kresby a další práce. Jiří Nepasický se ve své malbě postupně odpoutal od figurálních motivů a svou pozornost zaměřil na abstrahující formu, které dala vzniknout znalost meteorologie plynoucí z jeho vášně pro aeroplány. Posledních sedm let maluje mraky, ty byly alespoň prvotní inspirací. V současnosti se jeho malba stává v určitém smyslu osobní meditací nad hodnotami podstatně abstraktnějšími.

Musím přiznat překvapení ze zjištění, že je těžké najít o vás a vaší práci nějaké informace. A to i přes to, že jste v odborných kruzích známou uměleckou osobností. Čím to je?
Takhle, já se sám dost tajím, abych vám řekl pravdu. Už jsem starý dědek, takže mně je úplně jedno, jestli budu mít nějakou slávu. Co se týče odborné veřejnosti, tak ta mě samozřejmě zná.

Neexistuje tedy ani vaše monografie nebo nějaký obsáhlejší katalog?
Ne, to ne, tomu se bráním.

Takže, úplně od začátku… Odkud vlastně pocházíte? Nejste rozený Liberečák?
Rozený v Liberci nejsem, ale jsem ze zdejšího kraje. Pocházím z Velkých Hamrů u Železného Brodu. Tam jsem existoval asi do dvaatřiceti. Prakticky jsem odtamtud vypadl mnohem dřív, protože jsem dělal školu v Praze. Bolševik mě na školu nechtěl pustit, takže jsem na ni vstoupil pozdě. Já jsem se jako mladý blázen (smích) nikdy netajil svým názorem a chodil jsem oblékaný, že to dráždilo celé Hamry (smích). Moje paní, ta byla v tomto vůbec fantastická.

Ještě k tomu na malé vesnici, to muselo být…
No právě, žilo tam asi osm set obyvatel, tam zná každý každého. Z místního národního výboru sem nikdy neměl dobré doporučení, byl jsem pro ně huba nevymáchaná. Až jednou došlo na takovou akci, kterou jsem s dalšími vyhrál. Jmenovala se Závodní stipendisté. Což spočívalo v tom, že fabrika vyslala své talentované pracovníky na studium vysoké školy. Vyslali nás tedy na školu a dali nám poměrně vysoké stipendium.

A v jakých letech to bylo ?
Školu jsem zažil v bezvadných letech. Začínal jsem v jednašedesátém roce, skončil v sedmašedesátém. Zažil jsem tam tedy dobu, ve které byl bolševik už hodně oslabený. Školou probíhal zrovna nástup abstrakce, informelu a všech těchto záležitostí a já jsem měl navíc skvělého profesora Libenského, u kterého jsem studoval sklo. To byl ohromný pedagog, všechna čest. A ten byl pro všechno. On byl také dobrý politik, byl v té době předsedou svazu umělců, a když byl nějaký problém, tak to všechno odnášel a rovnal (smích). Pamatuji si, že k nám do ateliéru profesor Libenský jednou přitáhl známého švédského designéra, to bylo bezvadný, a spoustu dalších věcí. Díky tomu jsme měli i celkem přehled, co se děje venku. Ze svých výstav v zahraničí nám Libenský vozil knížky a časopisy. Nikdo na něj nedal dopustit.

Když skočím do současnosti, vy sám jste učil?
Ano, učil. Naposledy kresbu studenty architektury na Technické univerzitě Liberec, myslím, že to skončilo předloni, a musím tedy říct, když to srovnám s naším studiem, my jsme od našeho starýho dostávali jiný kapky.

Na začátku jste se zmínil, že už vám o slávu nejde. Jak jste to vnímal během studií?
V naší době to bylo všechno trochu jinak a o něčem jiném. Samozřejmě všichni stáli o to, se ukázat, tehdá možná ještě o to víc. Celá moje generace, moji spolužáci byli například dnešní ředitel umělecké školy v Jablonci Jiří Dostál, Vratislav Novák taky z Jablonce, Jan Vančura, který dělal dlouhá léta v libereckém divadle scénografii a mnoho dalších, skláři z Nového Boru… Takže jsme všichni stáli o to, se ukázat. A docela se to myslím, v rámci kraje, dařilo. Proniknout do Prahy bylo teda dosti obtížné.

A po škole jste se stěhoval rovnou do Liberce?
Do Jablonce. A potom jsem musel na základě toho stipendia dělat pět let ve sklářské fabrice, kde jsem dělal návrháře. Z toho jsem se potom vyvlíknul a zůstali jsme s manželkou na volné noze. Tak jsem fungoval skoro až do penze. Po revoluci se začaly hodně dělat veřejné prostory, banky a tak, takže to jsem měl práce poměrně hodně. Protože díky realizacím, které jsem dělal dříve, jsem byl mezi architekty celkem známým.

Přežily některé z těch realizací, například něco přímo v Liberci?
Dělal jsem Českou banku, kterou zrušili, protože zkrachovala (smích). Později práce ubývalo a nakonec jsem asi pět let učil na škole u Jiřího Dostála v Jablonci. K tomu mě přemluvil Jiří, já jsem nikdy učit nechtěl. Říkal mi na půl roku, vytrhneš mi trn z paty a nakonec to bylo těch pár let. Potom přišel Standa Zippe a já jsem ještě asi dva roky učil kresbu, jak jsem říkal. No a vždycky, když jsem měl čas, tak jsem maloval.

Malba je tedy osobní záležitost a sklo živobytí…
Určitě, to v každém případě. Abych vám řekl pravdu, mně to sklo nikdy nevyhovovalo, protože je to strašně zrádný materiál, vypadá v něm všechno krásně. Za druhé, ten materiál musíte hodně respektovat, protože se vám vymstí hned, jak porušíte určité zákonitosti a principy. Takže to nebyla úplně moje parketa. V malbě může být člověk totálně svobodný. Maloval jsem pořád. Měl jsem spoustu kolegů, kteří říkali, že začnou malovat, ale pak potřebovali postavit barák a koupit si auto a nakonec nikdy nezačali. Buďto to člověka nutí, aby dělal, nebo to nemá cenu. Zaplať pán Bůh se mi vlastně splnil sen, že si teď můžu malovat. Tak si posledních dvanáct, možná víc, let jen maluju.

Mohl byste vzpomenout, jak jste prožíval porevoluční dobu?
Ono asi takhle. Díky tomu, že ta sláva trošičku nějak fungovala, přeci jen jsem vystavoval na poměr dlouhé řadě výstav a zajímavých akcích. Vzhledem k tomu, že jsem v roce 89 měl dvě dcery a obě do toho byly hodně zapojené, Lucka vůbec, tak jsem říkal, krucifix, musíme něco dělat, jestli tohle půjde do háje, tak ty holky budou odepsaný na celý život. Tak se stalo, že mě kamarádi zvolili, abych zastupoval umělce z Libereckého kraje v Praze. Vzhledem k tomu, že já pořád držkuju a říkám, co si myslím, za chvíli jsem tam měl funkcí jako malá kalkulačka. Nakonec to vypadalo tak, že bych mohl skončit na Ministerstvu kultury. A to jsem si řekl, tak a dost.

To bylo tehdy v souvislosti s transformací uměleckého provozu…
Ustanovoval se výbor tvůrčích svazů, svaz umělců se měnil na unii, v tom jsem byl namočený. Potom jsem byl místopředsedou unie a členem výboru fondu. Nakonec toho bylo strašně moc, že jsem se mohl do Prahy pomalu přestěhovat. To trvalo si do 94 roku. V souvislosti s tím, že jsem byl vidět a mé jméno se objevovalo, začal jsem dostávat i pozvání na výstavy.

Vlastně to začalo už v roce 88, kdy se Jiří Sozanský zbláznil a rozhodl se uspořádat dnes proslulou výstavu v holešovické tržnici, z mimo pražských umělců jsme tam byli já a Vráťa Novák. Byl z toho velký průšvih. Nesmělo se o tom psát, a když tak jenom, že jsme hajzlové, kteří rozvracejí společnost. Tím tomu udělali takovou reklamu, že na vernisáž přišlo strašně lidí, a potom tam bylo pořád natřískáno (smích). Nejnavštěvovanější výstava roku (smích). A všichni, kdo tam tehdy vystavovali, jsou dnes velká jména. Sopko, Rittstein, Beran, Načeradský.

Ve vaší malířské práci registruji několik odlišných tvůrčích etap. Můžete mi k tomu něco říct?
Já mám za život v podstatě tři fáze, které jsou trochu jako fackovací panák, ode zdi ke zdi. Nevím proč, ale šíleně jsem miloval letadla. Když se o něco zajímám, shromažďuji veškeré informace, které je možné o té které věci zjistit. To se týkalo i letadel. Z toho vychází také moje první fáze geometrické abstrakce, kterou jsem dělal po škole.

Do malby se mi promítaly takové technické, výtvarně zpracované detaily a samozřejmě stroje. Z těch obrazů se toho moc nedochovalo, brzo jsem to opustil a začal jsem dělat lidi jako stroje. To jsou takové ty moje příšery. Počkejte, já vám to ukážu… A tak jsem se dostal k těm zběsilým mašinám, lidi stroje a do malby se mi dostala figura. Poslední současná fáze jsou ty moje krajiny, které jsou nyní k vidění v Galerii U Rytíře.

Ty nemaluju zase tak dlouho, asi sedm let. Mně už ty lidi, z odpuštěním, začali lézt krkem (smích), byla to v podstatě reakce na ten bordel, který člověk viděl každodenně okolo sebe. Samozřejmě to ještě doznívalo, protože člověk nemůže začít malovat jinak během jedno odpoledne.

Poslední práce jsou v protikladu k předchozímu dílu. Je to hodně klidná a meditativní práce…
Zpočátku to byla ještě jakoby krajina napadená člověkem. A když se podíváte na ty poslední obrazy, které jsou nyní v galerii, ta poslední plátna jsou skoro bílá. Takže to byl vývoj. Zdálo se mi, že figura krajinu jen okupuje a machruje a víc nic. Zajímavé je, že můj zájem o letadla sebou přinesl i zájem o meteorologii, a to poměrně dost.

A pamatuji se, občas mně takhle hrábne, vypravil jsem se do Jizerek, ještě dneska jezdím, nechám tam někde auto a jdu se projít, pamatuji si na ten zážitek, jak jsem prvně pozoroval mraky. To byl první popud, propojení nebe s krajinou. Variace na tohle téma jsou nekonečné a musím říct, že mi jde také hodně o zákonitosti, které z toho plynou, a člověk si to pomalu dává dohromady. Štvou mě lidi, kteří si stále myslí, že nad člověka není, že jsme lepší než příroda. Ne, nejsme. Nám se Bůh akorát pomstil tím, že nám dal rozum.

To byl, já osobně si myslím, danajský dar (smích). A navíc, naše civilizace, která chce všechno změřit a zvážit, nenechává žádný prostor pro tajemství. Tak, jak to uměli staří Řekové. Já miluji staré řecké filozofy. Herakleitos řekl: Panta rei (Všechno v pohybu). Čímž v podstatě vyřešil teorii relativity (smích). Takže vesmír, vyšší principy, například fungování planet, fakt, že tenhle systém je absolutně dokonalý, jediná dokonalá hudba vesmíru, to jsou věci, které mě hodně zajímají a kterými se zabývám.

Takže je možné, že se postupem času dopracujete až k bílému plátnu podle známého rčení, že největší sbírkou světa je bílá zeď?
(smích) Ano, je to možné.