K rozhovoru s ním nás inspirovaly jeho dvě přednášky z minulého týdne. V úterý 8. února hovořil v Krajské vědecké knihovně v Liberci o skladateli Heinrichu Ignáci Biberovi, rodáku ze Stráže pod Ralskem, ve středu 9. února v Malém divadle pokračoval třetím dílem vyprávění „Z dějin českého hudebního divadla“. Tyto přednášky nebyly pro Jiřího Bartoše jedinou náplní zmíněných dní.

Po úterním dvouhodinovém vyprávění se musel během několika minut přemístit do divadla, kde účinkuje v opeře Edgar. Středeční přednášce z cyklu o českém hudebním divadle pak předcházela zkouška na operu Démon a darování krve v nemocnici, po přednášce plynule přešel na druhou operní zkoušku, která již mezitím začala.

Vše většinou stíhá díky svému poměrnému mládí a temperamentu. Má rád humor, klidně bude na scéně provádět „skopičiny“, vzápětí se však dokáže zklidnit nad vědeckou prací. Je křesťanem v původním smyslu slova, protože dokáže pomáhat druhým. Kdo ho zná, ví, že je slušným člověkem, skutečným šlechticem ducha.

Jak to je přesněji s vaším šlechtickým původem?
Z matčiny strany jsem potomkem Czerninů z Chudenic, otcův rod je kombinací podnikatelského rodu Bartošů nobilitovaného v 19. století a starého dolnorakouského šlechtického rodu Sturz-Sattelberg. V dětství byl můj původ spíše nevýhodou, dnes je to pikantní osobnostní doplněk, který však člověka přeci jen vnitřně zavazuje. Rodinná tradice mne předurčila k zájmu o historii, tradice a šířeji o kulturu. Toto zaměření mne pak logicky přivedlo ke studiu humanitních věd - hudební vědy a v současnosti historie.

Studoval jste hudební vědu a historii současně?
Hudební vědu jsem studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci a Masarykově univerzitě v Brně, kde jsem si zároveň přibral skladbu. Kvůli ní jsem tehdy svá historická studia nedokončil. Pokračuji v nich až nyní na katedře historie TUL, což je velmi inspirativní také díky některým externím projektům ve spolupráci s KVK Liberec a zdejším arciděkanstvím. Zpěv studuji soukromě u Svatavy Šubrtové a Jiřího Ceé.

Vy při všech svých aktivitách stíháte skládat?
Skládání je takovou mou intimní radostí. Občas píši hudbu ke krátkým filmům pro Zlínskou animátorskou školu, příležitostně píši komorní skladby pro nejrůznější obsazení, v poslední době jsem dokončil pseudobarokní frašku Věrní sedláci, uvedenou k třísetletému výročí smrti praprapradědečka Heřmana Jakuba Černína.

Pro můj „mateřský“ pěvecký sbor Boleslav tvořím skladby vokální, autorsky spolupracuji např. s olomouckým sborem Žerotín. Momentálně skládám cyklus písní na moudré bajky obrozeneckého kněze Vincence Zahradníka. Řekl bych slovy skladatele Ladislava Vycpálka, že mé skládání je sice malý krámeček, ale mám v něm čisto.

Působíte na mnoha místech republiky. Co vás přiválo do Liberce?
Důvodů bylo více, ale vcelku to byla jakási prostá sympatie k tomuto městu a kraji. Mimo jiné zde na katedře designu studuje i má přítelkyně Monika. Našel jsem v Liberci mnoho skvělých lidí a přátel. Vyrážím odtud často na skály nebo na své milované pěší výlety. Rád se také vracím domů do Mladé Boleslavi, ke které mě stále vážou některé aktivity, například běžecké závody či organizování štědrodenního koupání v Jizeře.

Co vás přivedlo ke zpěvu do libereckého divadla?
Úplně prvním impulsem ke zpěvu bylo členství u „Dismančat“ (dětského rozhlasového sboru). A sborové nadšení zcela předurčilo moji další životní dráhu. Do Šaldova divadla jsem se dostal díky, řekl bych ,až drzosti. V roce 2003 jsem panu dirigentovi Babickému předzpíval roli pytláka Harašty z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky.

Z dnešního pohledu svůj tehdejší výkon hodnotím jako značně nezralý, ale byl to můj vstup na zdejší scénu. V roce 2006 jsem přešel do plného angažmá v operním sboru. Na této pozici jsem dodnes a s láskou ztvárňuji i nejrůznější operní roličky a figurky. V současnosti je to např. šlechtic Marulo v opeře Rigoletto či zkorumpovaný divadelní ředitel v Donizettiho Poprasku v opeře, postavičky v muzikálu Sugar.

Pohádka Český Honza je pro mne příjemnou zkušeností s činoherními kolegy… Oblíbená touha režiséra Taranta vytvářet v operách činoherní postavy stojí za krásnou příležitostí vytvořit s kamarádem Markem Pavlíčkem dvojku mladých komediantů v Leoncavallově stejnojmenné opeře. Rozvernost těchto postaviček nás při výjezdním představení v Kutné Hoře dostala až do studené kašny Vlašského dvora.

A vaše plivání ohně v této opeře?
To je takový pozůstatek mého pubertálního dredatého období :-). Ovšem vzešla mi z té doby i láska k ochotnickému divadlu. V tomto ohledu si velmi vážím osobnosti již zesnulého Vojtěcha Rona. Jsem rád, že jsem měl ještě možnost se s ním setkat. S přáteli jsme založili ochotnický spolek Chronobadlo, s nímž v současnosti chystáme v prostorách divadelního klubu Malého divadla ve spolupráci se studenty katedry historie Technické univerzity Liberec inscenované čtení Klicperovy vlastenecké hry Žižkův meč. Chtěli bychom to pojmout trochu jako parodii, ale zároveň tím poukázat na naši kulturní tradici.

Myslím si, že v Čechách se zkušenosti, vyplývající z velké tradice, mnohdy podceňují, například potenciál české opery. Divadla uvádějí především Prodanou nevěstu či Rusalku, úplně mimo náš obzor jsou však mnohá další vynikající díla údajně vinou špatných libret. Krása těchto děl ovšem zdaleka není postavena jen na textech, ale na hudební invenci a dramatické působivosti. Náš domácí nezájem o světový fenomén jménem Janáček je mi záhadou.

Řekněte nám o některých svých aktivitách na poli historie?
Už dlouho spolupracuji s Muzejním spolkem města Kosmonosy, také s Národním památkovým ústavem, podílím se na výzkumech kostelních krypt. V Liberci jsme se zdejším panem arciděkanem vstoupili do krypty kostela Nalezení svatého Kříže, kde se pravděpodobně podařilo lokalizovat ostatky významných postav zdejší historie neblaze proslulého hejtmana Platze z Ehrentalu či děkana Antona Kopsche.

Významnou pomocí v hledání literatury a pramenů nám byla spolupráce s Václavem Kříčkem z Krajské vědecké knihovny v Liberci, který je zárukou poctivého badatelského přístupu. V historii se rovněž rád věnuji regionální tématice, jsem nadšeným obdivovatelem českého baroka V muzikologii se zejména věnuji problematice vývoje českého hudebního divadla.

A jak vnímáte budoucnost české muzikálnosti a divadla?
Domnívám se, že aktuálním zvednutým varovným prstem hudební vědy je psychologie hudby, která stále více upozorňuje na nedostatek živého umění a přírodního zvuku vůbec, na inflaci hudby populární, ale i rádoby klasické. Celkem málo se ví o tom, jak důležitá je schopnost vnímat živý zvuk pro intelektuální a fyzický vývoj dítěte i dospělého člověka.

V tomto směru má kultura skutečné poslání nikoli jen ve „snobském“ slova smyslu. Aby pak kultura mohla žít, potřebuje svobodu. Proto si rovněž vážím naší tradiční koncepce částečně dotovaného divadla, které dokáže zajistit umělecky svobodné prostředí, nediktované komercí, které nás nepoučuje, ale kultivuje.

Autor: Anna Košárková