Stalo se, že jednoho dne jistá mladá žena z Mildenau v lese Glitzbuch sešla z cesty a zabloudila. I když těmito místy prošla již několikrát, právě toho dne ne a ne najít tu správnou cestu. Prochodila mnoho cest i zcela nepatrných pěšinek na úpatí kopce Hoher Hain. Ale žádná z cest viditelných i těch, které se v trávě téměř ztrácely, ji nepřipadala známá. Bloudila dlouho. Byla cestou i hledáním správného směru dosti unavená. Usedla proto ráda pod velikým bukem širokého kmene.

Žena sledovala tok potůčku. Nebyl nikterak silný, ale znatelně se klikatil a obtáčel velké kameny, které mu stály v cestě. Nemohla si nevšimnout, že na kamenech i těsné okolí pramínku je pokryto zvláštním, bílým povlakem. Bylo teplo a celé léto bylo suché, ale blizoučko okolo pramínku i celého jeho toku bylo jako ojíněné. K únavě z cesty neznámým lesem se přidal hlad, ale hlavně žízeň. Jedla naposledy brzy ráno a od té doby nic nejedla ani nepila. Nu což, pramínek je zde, proč se nenapít ? Naklonila se a do rukou si nechala natéct trochu vody. Napila se, ale jak se žíznivě napila, hned vodu z úst vyprskla. Voda byla úplně slaná. Vůbec se nedala pít. Slyšela, že se povídalo, že někde v lese mezi Raspenavou a Ludvíkovem vyvěrá slaný pramínek.

Ale vyprávění většina z lidí brala jako pouhou povídačku, na které asi moc pravdy nebylo. Nu a přeci. Ta voda je slaná tak, že k pití není. Věděla také, že lidé v Ludvíkově sekají napájecí koryta pro dobytek z jakéhosi zvláštního kamene. Voda v nich nikdy nezamrzá. Nebo to je právě solankou, vodou s obsahem soli ?

Odpočatá se znovu dala na cestu. Zdálo se jí, že zaslechla hlasy lidí. Ti ji jistě poradí, která z cest bude ta správná a dovede ji k domovu. Šla, ale lidičky nikde. Naštěstí narazila na cestu, kterou poznávala podle skupinky mladých břízek. Co se v tato místa nachodila. Odtud byl do Mildenau jen kousek cesty. Brzy vyšla z lesa a dala se pěšinkou mezi poli domů. Cestou narazila na jednu velice starou sousedku. Povídala jak nedaleko odtud dočista zabloudila, pak objevila ten zvláštní slaný pramen a také kterak podle břízek poznala správnou cestu k domovu. Stařena jí ani věřit nechtěla, že právě ona našla ten slaný pramen. Prý se říkávalo, že slaný pramen najde jen takový člověk, který v okamžiku svého zrození ztratí otce. Takovým se říkávalo „pohrobci“.

Mladá žena se až otřásla. Tak právě ona měla to štěstí, nebo neštěstí, že na slaný pramen narazila. Matka jí říkávala, že se narodila před nemnoha lety a právě v době kdy se napoprvé rozplakala a v svět vezdejší vstoupila, její otec zemřel ! Bylo to právě tak, jak se v povídačkách říkalo !
I když těmi místy prochodila ještě mnohokrát i jako dospělá, vdaná žena, na ten převzácný slaný pramen už nikdy nenarazila. Snad se ztratil, byl – li vůbec ?

O rybě s prstenem

Děj pověsti „O rybě s prstenem“ se odehrává na Raspenavsku. Nebo v blízkosti městečka Raspenava. Severně od obce se rozprostírá lesnaté území a v něm, jako střed, se nachází Glitzbuch.

Je to nevysoký, přesto však dosti nápadný kopeček. Dnes se česky nazývá Hradiště, ale vžil se i další název Chlum. Není příliš vysoký, jeho nadmořská výška je pouhých 486 m. Je vulkanického původu a tvoří jej vyvřelá výlevná hornina – znělec. A právě v tomto hustém „Lesíku“ se nacházela tůňka, nebo rybníček, ve kterém žila kouzelná ryba.

Rybníček nebo jezírko bylo poměrně rozlehlé a takových velkých jezírek ani v zamokřeném vlhkém lese nebylo mnoho. Ryba se zlatým kruhem byla dobře známá. Za velkými žábrami měla totiž velký zlatý kruh, prsten nebo obruč. Třpytivou a umně zpracovanou obruč kola.

Pro tuto lesklou, ale cennou ozdobu se lidé v okolí snažili rybu chytit a její neobvyklou ozdobu získat. Prsten a možná i ryba by se mohly prodat a zisk, nebyl by jistě malý, by postačil splnit i ta nejtajnější přání šťastného lovce. Hledačů pokladů a lidí dychtivých zlata se vždy najde víc než dost, tak tomu bylo i nyní. Ale nikomu z nich se zatím rybu chytit nepodařilo.

V Raspenavě se našli tři muži, kteří by rádi rybu a hlavně její zlatou ozdobu získali. Dlouho rozmýšleli jak to provést. A opravdu přišli na jednoduchý způsob. Sice trochu pracný, ale vysněný zlatý šperk za trochu námahy by jistě stál.

Jednoho dne, smluvení vzali rýč a lopaty a vydali se k lesnímu jezírku. Od rybníčku vykopali strouhu a tou svedli vodu z jezírka. Sledovali, jak voda opouští jezírko a brzy mohli spatřit i části bahnitého dna. A v tom bahně se převalovala a ocasem mrskala velká ryba. A na té rybě pravda pravdoucí se třpytil veliký zlatý kruh.

Do bahnitého dna jezírka se žádnému ze tří mužů nechtělo. Leč touha po zlatu byla silná. Silnější než bahno a nejisté dno téměř prázdného jezírka. Jeden z trojice rychle zul boty, vyhrnul nohavice kalhot a do jezírka opatrně vstoupil. Těžké bahno a všechen ten jezerní kal mu nohy svazovaly a jen s velkými obtížemi se k rybě dostal.

Pak, bez zaváhání rybu pevně uchopil, právě za ten zlatý kruh. Šťastný ji k sobě přitáhl a přitiskl ke svým prsům. Silně, jako by se bál, že mu ji někdo může vytrhnout.

Ryba sebou mrskla a proměnila se znenadání v člověka. Úplně neznámého člověka, kterého ten raspenavský nebojsa k sobě silou tiskl. Toho neznámého člověka si ani nestačil pořádně prohlédnout, takové bylo jeho překvapení a úlek. V malé chvilce se neznámý proměnil v obláček namodralého dýmu, který se rychle před očima tří mužů rozplýval, až úplně zmizel mezi hustými smrkovými větvemi.

Jaké bylo asi tajemství, možná kouzlo, které proměnilo neznámého člověka v mlčenlivou rybu ozdobenou zlatým kruhem, prstenem ? Jak dlouho musel přežívat v bahnitém jezírku ? Na vysvobození a nebo věčné zatracení ? To se už nikdo nedoví … !