Historky napsané životem ukážou více než suchopárný popis doby, říká autor

Petr Košek rozšířil výběr regionální literatury. V dospělosti se zabýval výpočetní technikou, po uranových dolech v liberecké Textilaně a po krachu textilního průmyslu na Liberecku v Praze. Nyní je sice v důchodu, ale na částečný úvazek učí elektrotechnické předměty na Střední škole elektrotechnické a automobilové Na Bojišti. Ve volných chvílích napsal knihu Rampa v uranových dolech. „Dostal jsem strach, že bych některé historky mohl díky projevující se skleróze zapomenout, tak jsem si je začal na notebooku po večerech sepisovat. Vznikla tak knížka, hlavně jako lehké čtení pro pobavení,“ svěřil se spisovatel.

Jak byste čtenáři představil svou knihu Rampa v uranových dolech? Proč by po ní měl čtenář sáhnout na pultech knihkupectví?
Knížka má čtenáře především pobavit. Vznikla totiž tak, že jsem často vyprávěl kamarádům a známým různé veselé historky ze života. To víte, na takové horské chatě se večer sedí a povídá (smích). Někdy jsme také chodili po práci na pivko, dnes je bohužel doba hodně uspěchaná, takže se to tak už nenosí. A kamarádi mi občas říkali: „Ty bys to měl sepsat.“ Já jsem na to dlouho neměl čas, až když jsem šel do důchodu. Jako aktivní důchodce jsem na tom s časem sice nebyl lépe. Jak možná víte, aktivní důchodci zásadně „nestíhají“. Ale dostal jsem strach, že bych některé ty historky mohl díky projevující se skleróze zapomenout, tak jsem si je začal na notebooku po večerech sepisovat. Vznikla tak ta knížka, hlavně jako lehké čtení pro pobavení.

Fáma. Děti uprchlíků nemají přednost ani v Libereckém kraji

Děj jste zasadil do období normalizace. Snažíte se ukázat tehdejší dobu?
Zachycení atmosféry té doby je vedlejší efekt těch mých vyprávění. Ono se to samozřejmě neudálo přesně tak, jak je to v knížce podáno, ale protože to vychází z historek, které napsal sám život, myslím si, že čtenář pochytí z té doby možná víc než z nějakého suchopárného popisu, jak to tenkrát fungovalo. A to může být zajímavé i pro mladou generaci, která tu dobu nezažila, a které se mohou zdát některé příběhy poněkud divné. Na druhé straně je popsána optikou začínajících vysokoškoláků, kteří pracují ve výpočetním středisku, takže to samozřejmě vůbec nepostihuje širší problematiku tehdejšího uranového průmyslu na Liberecku.

Nese kniha tedy i autobiografické prvky?
Ano. Je to symbolizováno i tím tibetským jménem hlavního hrdiny. Říkali mi tak totiž někteří kamarádi v našem vysokohorském klubu. Ale všechny postavy v knížce jsou fiktivní a jakákoliv podobnost s konkrétními lidmi je čistě náhodná, byť jsou příběhy inspirovány většinou skutečnými událostmi.

Zdroj: DeníkDěj knihy, jestli se nepletu, se odehrává zde v regionu. Zdejší krajina byla poznamenána těžbou uranu. Lze tedy knihu zařadit i do žánru regionální literatura? Pozná čtenář některá místa?
Ano, určitě je to regionální literatura, protože větší část vyprávění se odehrává na Liberecku. Snad je tam i trochu naznačena odlišnost poměrů v tehdejších uranových dolech od jiných socialistických podniků. Ti, co tam pracovali, to možná ve vyprávění poznají. Ale na druhé straně jsou mnohé příběhy spojené zejména se začátky výpočetní techniky v té době, což podává obecnější obrázek o tom, jak se zaváděly sálové počítače v tehdejším Československu. Hrdinové knížky působí nejen na Hamru a ve Stráži pod Ralskem, ale také v Bratislavě, Praze, Lipsku a několika dalších místech. Většina míst ve vyprávění je skutečná a čtenáři je jistě poznají. Ne však všechna.

Jak dlouho kniha vznikala? O názvu jste měl hned jasno?
Knížku jsem psal po chvilkách asi dva roky po mém odchodu do důchodu. S názvem to bylo horší, původně se měla knížka jmenovat úplně jinak. To souvisí s tím, že měla pokrýt daleko delší období. Ale pak jsem si uvědomil, že při mé rychlosti budu psát možná ještě tři roky a výsledkem bude třeba propadák. Tak jsem si řekl, že zkusím vydat to, co jsem již napsal, abych zjistil, jestli má cenu pokračovat. Z toho vyplynul ten název, protože období je ohraničeno působením hlavního hrdiny v uranových dolech.

Prezident ocenil muže, který zabránil při pádu kabiny na Ještěd větší tragédii

Jaké se vám dostávají ohlasy na knihu?
Ohlasy jsou zatím vesměs velmi dobré, zdá se, že kniha čtenáře pobavila, a to i mladou generaci. To mě velmi těší. Dostal jsem několik připomínek, ohledně „hodně nespisovné češtiny“ v dialozích. To jsem samozřejmě očekával, ale chtěl jsem tu atmosféru co nejvíce přiblížit, protože tak se tehdy mluvilo, a to nejen v uranových dolech. Ostatně dnes to není lepší. Kupodivu jsem dostal jen jednu připomínku k cizojazyčným dialogům, kterými jsem usiloval o autenticitu vyprávění, a kde je zřejmě spousta nedostatků. Neoplývám totiž hlubšími znalostmi jazyků, za což jsem však čtenáře v úvodu knížky poprosil o shovívavost.

Součástí knihy jsou i ilustrace. Dal jste ilustrátorovi volnou ruku, nebo jste měl jasnou představu?
Knížku ilustrovala moje kamarádka Vlasta Bergmanová. Poslal jsem jí text a dal jí volnou ruku. Myslím, že se knížka po grafické stránce docela povedla. Za to patří dík nejen Vlastě, ale i Evě Koudelkové a jejím synovi Pavlovi z nakladatelství Bor, které knížku vydalo.

Byla to pro vás prvotina? Jaké další plány na literárním poli máte?
Ano. Další plán je po poměrném úspěchu u čtenářů jasný. Pokračovat druhým dílem, který se bude pracovně odehrávat v jednom velkém libereckém textilním podniku. Bude tam asi více cestování po světě a normalizační doba se změní po sametové revoluci v období nadšení z nabyté svobody spojené s problémy začínajícího kapitalismu. Ale bude to zase jen v pozadí. Základem budou opět humorné historky dvou hlavních protagonistů.